Historický Ježíš: část 7 Boží království (1) v chápání u Židů

Pro Židy znamenalo Boží království vládu Boha nad stvořením. Ve Starém zákoně se mluví o Bohu jako o králi (Ž 47; 93; 96-99), jako o vítězi nad mocnostmi chaosu (Ž 46; (Dt) Iz 40,21-26 aj.). jako o zachránci nuzných (Ž 90; 22; 126; Iz 9 aj.) a jako o všemocném soudci  (Sf 1,44 - 18; AM 5-6 aj.). V pozdějším židovstvu převládalo mínění, že lidé panování boží odmítají. Přímá Boží  vláda je omezena na nebe a na zemi dochází uznání je skrze spravedlivé, kteří se přiznají k Tóře a vyznávají jediného Boha. Několikrát se řídká, že spravedliví na sebe berou jho království božího, když recitují „S ma (Dt 6,4 – 9).

Druhý význam představy o Božím království sahá do počátku války makabejské, kdy vzplanulo apokalyptické blízké očekávání. V nejstarším dílu Sibyliných proroctví (III,47n) čteme? „ a pak se zjeví u lidí velké království věčného krále.“ Rozšířen bylo také na Izraele soustředěné pojetí tohoto očekávání, které se objevuje ve II. dobrořečení Modlitby osmnácti proseb, tam je prosba k Bohu, aby se stal opět králem nad Izraelem, jako tomu bylo v době soudců.

Podobně byla známa už v době Ježíšově aramejská modlitba Kaddíš. Původně to byla modlitba zákoníků. Jež uzavírala přednášky haggady, ale už před pádem Jeruzaléma r. 70 po Kr. se dostala do synagogální liturgie. V oné době obsahoval první díl modlitby posvěcení božího jména zhruba tradici Da 2,20 a prosbu o příchod Boží království.

Království Boží je tu zřejmě již veličinou budoucnosti, konce časů, jejíž příchod bude znamenat dramatickou proměnu tohoto světa. Bude to spojeno s Božím soudem, jak se o tom hovoří např. u Za 14, v Žalmu Šalamounově 17, 21-41. V nanebevzetí Mojžíšově 10, nebo ve svitku Válka synů světla proti synům tmy v Kumránu 1 QM VI,6). V tomto smyslu bylo království boží jistým druhem mesiášského království, jež sice nese některé rysy nového věku, ale v zásadě je též myslitelné i jako království tohoto světa.

Důsledné oddělení mesiášské doby od přicházejícího světa je příznačné až pro Ezdrášovu apokalypsu (4 EZdr.) a pro syrskou apokalypsu Báruchovu (kolem r 100 po Kr.) a je později uznávána v celém rabínském židovství. Ale v apokalyptice před válkou židovstva nemůžeme zřetelně oddělit očekávání království božího od představy mesiánského království.

Literatura:

Petr Pokorný: Vznik Christologie, Praha: Kalich

Historický Ježíš: část 6. Etika v Ježíšově učení 1

Ježíšova etická nauka, reprezentovaná jeho slovy a činy, je podstatnou a neodmyslitelnou součástí světového dědictví. Je inspiračním zdrojem pro mnoho lidí, a to nejen křesťanů, do dnešních dní- Jeho nauku je možné charakterizovat jako antropocentrickou, protože teocentrickou, anebo opačně, teocentrickou, a proto antropocentrickou. Ježíšův vztah k lidem a nárok, který na ně klade, stojí vedle Boží lásky a Boží důvěry v člověka. Z hlediska antropologického stojí v centru Ježíšovy pozornosti člověk jako bytost povolená Bohem ke spáse, již je adresována Boží nabídka, na níž však má svobodně odpovědět. V této svobodě a odpovědnosti člověka před Bohem spočívá jeho důstojnost.

Ježíšova etika v kontextu židovské etiky

Charakteristika židovské etiky

Židovská etika je interpretací vůle Boží.  S touto Boží vůlí se člověk může setkat v Tóře, ve stvoření a v budoucím Božím eschatologickém jednání. Ústřední postavení připadá Tóře. V pozdním židovstvu je na jedné straně interpretována jako kosmický Zákon a identifikována s Moudrostí Boží ve stvoření. Na druhé straně garantuje přístup k eschatonu, neboť ten, kdo ji věrně dodržuje, bude občanem nového světa (eónu). Ježíšovu etiku lze podle Theisen – Merz vidět v tomto trojím rozměru: etika podle Tóry, mudroslovná etika, eschatologická etika.  

Etika podle Tóry

Ježíš byl často charakterizován jako ten, kdo překonal etiku Tóry. V tom bylo viděno specifikum jeho etiky. Přitom se ovšem, ztrácelo ze zřetele diferencované pojetí Zákona v Ježíšově učení. Židovskému pojetí Zákona bylo nediferencovaně připisováno:

A) absolutizace zákona

B) Kauzálnost – systém zákazů a příkazů

C) morálka odměny

D) formalismus

E) Zákon chápaný jako břemeno / z něhož Ježíš člověka vysvobodil)

V samotném židovství však existují odlišné přístupy, v nichž tématika smlouvy a vyvolení má přednost před sebepochopením Židů jako lidí pod Zákonem. Zákon je chápán především jako dar, který umožňuje člověku dosáhnout skutečné svobody.

Ježíš se pohyboval v rámci tehdejší židovské společnosti a na ni reagoval, není zapotřebí ho z této společnosti vydělovat. Podobně jako jiní učitelé vedl diskuse o sporných otázkách s jinými, odpovídal na teologické otázky laiků, měl žáky kolem sebe, učil v synagoze. Byl považován za učitele Zákona podobně jako Jak Křtitel, na něhož navazoval. Ježíšovi nesloužila Tóra jako cíl, ale jaké prostředek: Písmo zprostředkovává poznání spásného Božího jednání (eschatologického jednání). Aby se toto poznání mohlo prosadit v životní praxi člověka, jakožto vědomí absolutního Božího nároku na člověka, který vede k úplné svobodě a zodpovědnosti. Ježíš na jedné straně určití nařízení Tóry vyostřoval a zpřísňoval, a na druhé straně některá uvolňoval.

Je zřejmé, že Ježíš měl určité vzdělání, byl znalý Zákona a ústní tradice.

Ježíš zpřísňuje normy

Bůh nadevše – 1. Přikázání

Nepožaduje rozhodnutí mezi Bohem a císařem, ale mezi Bohem a mamonem: Mk 12,3 - 17; Mt 6, 24/LK 16,13

Zákaz zabití a manželské nevěry – cizoložství

Nejde o skutek, ale hříchem je již úmysl. Hříchem je již vnitřní smýšlení člověka a ne skutek sám  - špatné myšlenky vycházejí ze srdce.

Příkaz lásky k bližním

Příkaz je postaven paralelně naroveň lásce k Bohu. Radikalizován je ve trojím smyslu jako láska k nepříteli (Mt 5,43 . 48),, láska k cizinci (L 10, 25 – 37), láska k hříšníkům (L 7,36 – 50). Zárodky tohoto smýšlení jsou již ve Starém zákoně, především v Deuteronomiu. Ježíš je staví jako absolutní nárok lásky bez ohledu na náboženskou příslušnost, původ a sociální postavení. Bližní je každý člověk, a proto je třeba se ho ujmout, poskytnout mu pomoc a zájem. Takto radikálně nestavěl v té době etické požadavky žádný etický systém.

Zákaz nového sňatku

Tento zákaz je formulován tak, že chrání ženu, která byla rozlukou znevýhodněna (Mk 10,11n.) Prvotní církev vznikala tento zákaz poměrně volně ( 1 K 7,10 - 16; Mt 5,32; 19,8).

Zákaz přísahy

Má vést člověka k jednoznačnosti a odpovědnosti – Mt 5,3 nn; JK 5,12.1 zde prvotní církve pojala tento zákaz posléze volněji ( 2 K 11,31 ; Ga 1,20; Ř 9,1; Mt – ano, ano – ne, ne).

 M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha, 2010

Historický Ježíš: část 5 Galiea bylo místo Ježíšova působení

Převzato z : https://cs.wikipedia.org/wiki/Galilea#/media/File:Jizre%27elsk%C3%A9_%C3%BAdol%C3%AD.svg

Galileu, ležící v části biblické Palestiny, je možno rozdělit na tři oblasti:

Horní Galileu (s hornatým povrchem 600 -1200 m n.m.), Dolní Galileu (kopcovitá krajina 100-600 m n. m.) a okolí Genezaretského jezera, Nazaret, místo Ježíšova života do jeho veřejného vystoupení. Ostatní známá místa jako Kafarnaum, Magdala, Chorazim. Bethsaida, leží v blízkosti Genezaretského jezera. Nedaleko Galileje leží i město Naim (Jezreelská rovina) Ceasereia Filipova, Dekapolis, na severozápadě pak města Tyrus a Sidon. Jde o relativně malé území, které mělo rozlohu asi 1 600 km2.

Prorok Izaijíš nazýval Galileu "Galileou pronárodů" (Iz 8,23) zřejmě v důsledku jejího osídlení cizími národy po jejím dobytí Asyřany. Ještě 1 Mak 5,14 hovoří o pohanské Galileji, ale z 1 Mak 5, 17 je zřejmé, že tu byli nasazeni i Židé. Aristobulos I. (104 - 103 př. Kr.) Gelileu dobyů, násilně rujudaizoval a připojil k Judsku. 

A tak se stala celá oblast opět židovskou. I v době, kdy Pompeius dobyl Judsko, byla Galiea židovská, neboť Popeius "osvobodil" helénistické městské státy od židpvské navlády a ve správě velekněze ponechal pouze ta území, která byla židovská : Judsko, Pereu a Galileu. 

Galilea byla ze všech stran obklopena kvetoucí helénistickou kulturou, tvořila tedy židovskou enklávu ve svém helenisticky orientovaném okolí. Šířila se i za Horodovy podpory (Tiberias, Sephoris. 

Převzato z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Judea

V době Ježíšově to bylo tedy zcela jistě území s převahou židovského obyvatelstva. Z hlediska náboženského byla Galilea dobově hodnocena jako země nábožensky nevzdělaných, ale obyvatelstvo mělo hluboký vztah k Chrámu. Platilo chrámovou daň, desátky. účastnilo se slavení svátků, v krizových časech stálo na straně Chrámu.  Ve vztahu k Zákonu lze předpokládat, že farizejská strana nebyla v Galileji v době Ježíšově určujícím proudem. Pravděpodobně zde byla jiná verze halachy než judsko-farizejská. Galilejci chovali vůči Tóře úctu, ale měli liberálnější vztah k jídelním předpisům a předpisům o kultovní čistotě vůbec. S tím může souviset i Ježíšova liberálnost vůči jídelním předpisům a otázkám kultovní čistoty.  

Galilea byla tedy prostředím, kde Ježíš vyrůstal, žil, pracoval, kde začal se svým veřejným vystoupením a odkud získal své nejbližší spolupracovníky, kde oslovil zástupy tak, že širší okruh jeho přívrženců včetně žen s ním putoval, až to až do Jeruzaléma. 

Ačkoli lze Galileu považovat za Ježíšovu otčinu, přesto se podle tradice Matouše a Lukáše (v protikladu k Matoušovi a Markovi) nenarodil.

Literatura:

M. Ryšková: Doba Ježíše z Nazaretu, Praha, 2010

Historický Ježíš: část 4 Ježíš a jeho doba

Od 60. let minulého století se objevují znovu snahy k vypátrání historického Ježíše. A jak čas postupuje a přicházejí nové a nové poznatky, uhasíná i skepse vůči zprávám v evangeliích. Avšak, ve vztahu k evangeliím musíme být opatrní z jednoho důvodu: evangelia nelze chápat prioritně jako historické dokumenty v našem chápání, ale jako svědectví víry, určená k probuzení víry i posílení víry. Jsou svědectvím, které spočívají na historickém podkladu, ale tento základ odrážejí transformovaně, jinak řečeno, z hlediska víry. 

V současností chápeme Ježíše na základě jeho židovství, v minulosti byla tendence Ježíše vydělit z jeho židovského prostředí.  Ježíš byl Židem své doby, zůstal vázán na svá židovská východiska, ale na druhé straně, bezpochyby, tato východiska překročil a byl více, než Židem své doby, by náboženským géniem, a to především, vyvoleným Božím, teologickým jazykem řečeno Synem Božím.  Novozákonní texty to dosvědčují zcela jednoznačně. 

O historických faktech v Evangeliích a ve Skutcích

A nyní, i v tomto tématu budeme opatrní. Prvotní církev nebyla zainteresována na historických detailech, které my považujeme za důležité. V různých skutečnostech jako o potvrzených historických faktech,   musíme postupovat obezřetně.  S jistou výjimkou autora Lukášova evangelia s Skutků chápeme evangelia kérygmaticky. Avšak nemáme jiní zdroje informací, jako například o data jeho narození či úmrtí, přesné podoby a sledu jeho konkrétních činů, tak jeho rodiny, učedníků a jejich působení. dějin prvotní církve apod. Přesto lze vytvořit relativně spolehlivý obraz Ježíšova působení v kontextu jeho doby, ale bude vždy do určité míry závislý na názorové orientaci toho kterého badatele či autora.  

Literatura: 

M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha 2010

Další díl: Galiea - Místo Ježíšova života a veřejného působení