Historický Ježíš: část 6. Etika v Ježíšově učení 1

Ježíšova etická nauka, reprezentovaná jeho slovy a činy, je podstatnou a neodmyslitelnou součástí světového dědictví. Je inspiračním zdrojem pro mnoho lidí, a to nejen křesťanů, do dnešních dní- Jeho nauku je možné charakterizovat jako antropocentrickou, protože teocentrickou, anebo opačně, teocentrickou, a proto antropocentrickou. Ježíšův vztah k lidem a nárok, který na ně klade, stojí vedle Boží lásky a Boží důvěry v člověka. Z hlediska antropologického stojí v centru Ježíšovy pozornosti člověk jako bytost povolená Bohem ke spáse, již je adresována Boží nabídka, na níž však má svobodně odpovědět. V této svobodě a odpovědnosti člověka před Bohem spočívá jeho důstojnost.

Ježíšova etika v kontextu židovské etiky

Charakteristika židovské etiky

Židovská etika je interpretací vůle Boží.  S touto Boží vůlí se člověk může setkat v Tóře, ve stvoření a v budoucím Božím eschatologickém jednání. Ústřední postavení připadá Tóře. V pozdním židovstvu je na jedné straně interpretována jako kosmický Zákon a identifikována s Moudrostí Boží ve stvoření. Na druhé straně garantuje přístup k eschatonu, neboť ten, kdo ji věrně dodržuje, bude občanem nového světa (eónu). Ježíšovu etiku lze podle Theisen – Merz vidět v tomto trojím rozměru: etika podle Tóry, mudroslovná etika, eschatologická etika.  

Etika podle Tóry

Ježíš byl často charakterizován jako ten, kdo překonal etiku Tóry. V tom bylo viděno specifikum jeho etiky. Přitom se ovšem, ztrácelo ze zřetele diferencované pojetí Zákona v Ježíšově učení. Židovskému pojetí Zákona bylo nediferencovaně připisováno:

A) absolutizace zákona

B) Kauzálnost – systém zákazů a příkazů

C) morálka odměny

D) formalismus

E) Zákon chápaný jako břemeno / z něhož Ježíš člověka vysvobodil)

V samotném židovství však existují odlišné přístupy, v nichž tématika smlouvy a vyvolení má přednost před sebepochopením Židů jako lidí pod Zákonem. Zákon je chápán především jako dar, který umožňuje člověku dosáhnout skutečné svobody.

Ježíš se pohyboval v rámci tehdejší židovské společnosti a na ni reagoval, není zapotřebí ho z této společnosti vydělovat. Podobně jako jiní učitelé vedl diskuse o sporných otázkách s jinými, odpovídal na teologické otázky laiků, měl žáky kolem sebe, učil v synagoze. Byl považován za učitele Zákona podobně jako Jak Křtitel, na něhož navazoval. Ježíšovi nesloužila Tóra jako cíl, ale jaké prostředek: Písmo zprostředkovává poznání spásného Božího jednání (eschatologického jednání). Aby se toto poznání mohlo prosadit v životní praxi člověka, jakožto vědomí absolutního Božího nároku na člověka, který vede k úplné svobodě a zodpovědnosti. Ježíš na jedné straně určití nařízení Tóry vyostřoval a zpřísňoval, a na druhé straně některá uvolňoval.

Je zřejmé, že Ježíš měl určité vzdělání, byl znalý Zákona a ústní tradice.

Ježíš zpřísňuje normy

Bůh nadevše – 1. Přikázání

Nepožaduje rozhodnutí mezi Bohem a císařem, ale mezi Bohem a mamonem: Mk 12,3 - 17; Mt 6, 24/LK 16,13

Zákaz zabití a manželské nevěry – cizoložství

Nejde o skutek, ale hříchem je již úmysl. Hříchem je již vnitřní smýšlení člověka a ne skutek sám  - špatné myšlenky vycházejí ze srdce.

Příkaz lásky k bližním

Příkaz je postaven paralelně naroveň lásce k Bohu. Radikalizován je ve trojím smyslu jako láska k nepříteli (Mt 5,43 . 48),, láska k cizinci (L 10, 25 – 37), láska k hříšníkům (L 7,36 – 50). Zárodky tohoto smýšlení jsou již ve Starém zákoně, především v Deuteronomiu. Ježíš je staví jako absolutní nárok lásky bez ohledu na náboženskou příslušnost, původ a sociální postavení. Bližní je každý člověk, a proto je třeba se ho ujmout, poskytnout mu pomoc a zájem. Takto radikálně nestavěl v té době etické požadavky žádný etický systém.

Zákaz nového sňatku

Tento zákaz je formulován tak, že chrání ženu, která byla rozlukou znevýhodněna (Mk 10,11n.) Prvotní církev vznikala tento zákaz poměrně volně ( 1 K 7,10 - 16; Mt 5,32; 19,8).

Zákaz přísahy

Má vést člověka k jednoznačnosti a odpovědnosti – Mt 5,3 nn; JK 5,12.1 zde prvotní církve pojala tento zákaz posléze volněji ( 2 K 11,31 ; Ga 1,20; Ř 9,1; Mt – ano, ano – ne, ne).

 M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha, 2010