Půda podél cesty
Podobenství o rozsévači hovoří hlavně o vlivu půdy na vzrůst semene. "Neprospěje vám, když budete kritizovat mé dílo nebo podléhat zklamání, že mé dílo neodpovídá vašim představám. Pro vás je nejdůležitější otázkou: Jak se zachováte k mému poselství? Váš věčný osud závisí na tom, zdali poselství přijmete nebo zavrhnete."
Když Pán Ježíš vysvětloval, co představuje semeno zaseté podél cesty, řekl: "Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty" (Mat 13,19). Semeno zaseté podél cesty představuje Boží slovo, které padne do srdce nepozorného posluchače. Srdce toho člověka se podobá tvrdé cestě udusané nohama lidí a zvířat, které se stalo pohodlnou cestou, vhodnou pro světské zájmy, světské radovánky a hříchy. Když se člověk nechá pohltit sobectvím a hříšnými sklony, je "oklamán hříchem a zatvrzen" (Žid 3,13). Jeho duchovní schopnosti ochrnou. Slyší sice Boží slovo, ale nerozumí mu. Nechápe, že platí pro něj. Neuvědomuje si, co potřebuje a co ho ohrožuje. Nevnímá Kristovu lásku a nevšímá si poselství Jeho milosti. Má dojem, že se ho netýká.
Semeno Boží pravdy
Právě tak jako jsou ptáci připraveni sezobat obilí rozeseté na cestě, tak se i satan snaží vybrat semeno Boží pravdy z lidského srdce. Obává se, že Boží slovo probudí lhostejné, že zapůsobí na zatvrzelá srdce. Všude tam, kde se káže evangelium, je přítomen i satan a jeho andělé. Zatímco nebeští andělé usilují, aby Boží slovo zapůsobilo na srdce lidí, nepřítel pohotově dělá všechno pro to, aby zůstalo neúčinné. Snaží se mařit dílo Ducha svatého s horlivostí, která odpovídá jeho zlobě. Zatímco Kristus přitahuje člověka svou láskou, snaží se satan odvrátit pozornost člověka, který je puzen hledat Spasitele tím, že zaměstnává jeho mysl pozemskými zájmy. Vzbuzuje COL 45 pochybnosti a nevíru, vyvolává v něm kritiku. Posluchačům se například nemusí líbit výběr slov a chování řečníka a zaměří svou pozornost pouze na tyto nedostatky. A tak pravda, kterou potřebují a kterou jim Bůh milostivě posílá, nevyvolá u nich žádný trvalý dojem. Satan má mnoho pomocníků. Mnozí z těch, kdo se vydávají za křesťany, pomáhají pokušiteli vybírat semena pravdy ze srdcí jiných lidí. Mnozí vyslechnou kázání Božího slova a doma je pak kritizují. Kázání podrobují kritice podobně jako nějakou přednášku nebo politický projev. Poselství, které měli přijmout jako Boží slovo, zlehčují a zesměšňují. Často hovoří o povaze kazatele, jeho pohnutkách a činech, ale také o chování jiných členů církve. Přísně je odsuzují, šíří klepy a pomluvy, a to i před neobrácenými.
Na skalnatá místa
"U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý; když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá" (Mat 13,20.21).
Semeno zaseté na skalnaté místo nemá mnoho půdy. Rostlina sice rychle vzejde, ale její kořen nemůže proniknout do skály, nemůže čerpat živné látky pro svůj vzrůst, brzy zahyne. Mnozí, kteří se hlásí ke křesťanství, jsou jen posluchači, u kterých semeno padlo do skalnaté půdy. Podobně jako pod tenkou vrstvou půdy je skála, tak pod vrstvou dobrých přání a tužeb je sobectví přirozeného srdce. Nikdy nepřemohli sebelásku. Nepochopili závažnost hříchu a jejich srdce se ještě nepokořila vědomím viny. Tato třída lidí se nechá snadno přesvědčit a vypadají jako obrácení, ale jejich náboženství je jen povrchní.
Tito lidé neodcházejí od víry proto, že přijali Boží slovo velmi rychle a s radostí. COL 47 Jakmile Matouš uslyšel výzvu Spasitele, okamžitě všeho zanechal a následoval Pána Ježíše. Bůh si přeje, abychom jeho slovo přijali hned, jakmile se s ním seznámíme a abychom ho přijali s radostí. "V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání" (Luk 15,7). A radost má také každý, kdo věří v Krista. Avšak lidé, kteří podle podobenství přijímají Boží slovo hned, nepočítají s důsledky. Neuvažují, co toto slovo od nich požaduje. Neporovnávají je se svými životními zvyky a nepodrobují se plně jeho vládě.
Kořeny rostliny pronikají hluboko do půdy. I když je nevidíme, vyživují rostlinu. Podobně i duchov-
ní život křesťana je vyživován vírou, neviditelným spojením s Kristem. Avšak posluchač, u něhož semeno padlo na skalnaté místo, nespoléhá na Krista, ale na sebe. Spoléhá na své dobré skutky a dobré pohnutky, je silný ve své vlastní spravedlnosti. Jeho síla nespočívá v Pánu a jeho moci. Takový křesťan „nezakořenil“, protože není spojen s Kristem.
Horké letní slunce, které semeni dodává sílu a umožňuje jeho zrání, zahubí vše, co nemá hluboké kořeny. Podobně člověk, který "přijímá slovo Boží s radostí, ale nezakořenilo v něm a je nestálý, když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá". Mnozí lidé přijímají evangelium jako prostředek k tomu, aby unikli utrpení, ale ne aby byli vysvobozeni od hříchu. Po nějakou dobu se radují, protože si myslí, že je náboženství osvobodí od těžkostí a zkoušek. Pokud jim jde v životě všechno hladce, mohou se jevit jako zásadoví křesťané. V těžké zkoušce však ochabují. Nedokáží snášet pohanění pro Krista. Když je Boží slovo upozorní na nějaký oblíbený hřích nebo od nich vyžaduje sebezapření či oběť, cítí se dotčeni.
Aby svůj život důkladně změnili, vyžadovalo by to od nich příliš mnoho úsilí. Vidí jen dnešní nevýhody a zkoušky a zapomínají na to, že věčný život skutečně existuje. Jako kdysi učedníci, kteří opustili Krista, říkají: "To je tvrdá řeč. Kdopak to může poslouchat?" (Jan 6,60).
Mezi trní
"U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody" (Mat 13,22).
Semeno evangelia často zapadne mezi trní a plevel. Jestliže v lidském srdci nenastane mravní přeměna, jestliže se člověk nevzdá starých zvyků a způsobů hříšného života a nejsou-li ze srdce vypuzeny satanské vlastnosti, pak se pšeničné zrno udusí. Trní se rozroste a pšenici zahubí.
Boží milosti se může dařit jen v srdci, které je stále připraveno přijímat vzácná semena pravdy. Trní hříchu roste v jakékoli půdě. Nepotřebuje obdělávání ani ošetřování. Boží milost v srdci však musíme pečlivě pěstovat. Trní a planá růže je vždy hotova vyrašit, a proto musíme půdu soustavně čistit. Není- li srdce neustále pod Boží vládou, nepůsobí-li Duch svatý trvale, aby čistil a zušlechťoval povahu, projeví se v životě znovu staré zvyky. Jestliže lidé vyznávají, že věří evangeliu, ale přitom nejsou evangeliem posvěceni, pak nemá jejich vyznání cenu. Jestliže nezvítězí nad hříchem, zvítězí hřích nad nimi. Bodláčí, které jen vysekáme, ale nevytrhneme i s kořenem, poroste znovu a zachvátí celé srdce.
Kristus upozornil na věci člověku nebezpečné. Marek zaznamenal Kristovu zmínku o starostech tohoto světa, svůdnosti bohatství a žádosti po jiných věcech. Lukáš jmenuje starosti, bohatství a smyslnost. To všechno dusí rostoucí duchovní semeno Božího slova. Člověk přestává čerpat sílu od Krista a duchovní život v srdci odumírá.
V podobenství o rozsévači Kristus poukazuje na různé výsledky setí podle toho, na jakou, půdu semeno dopadne. V každém z uvedených příkladů jde vždy o téhož rozsévače a o totéž semeno. Jestliže v našem srdci a životě Boží slovo nemůže vykonat své dílo, pak podle Kristových slov musíme příčinu hledat v sobě. Jsme za to odpovědni. Je pravda, že se sami nemůžeme změnit, ale přesto máme možnost volby. Záleží na nás, jací chceme být. Posluchači, přirovnaní k cestě, ke skalnatému místu a k trní, nemusejí takovými zůstat. Duch Boží se stále snaží zlomit čarovnou moc toho pobláznění, které lidi váže k pozemským zájmům a probouzí v nich touhu po nepomíjejícím pokladu. Lidé však odmítají působení Ducha svatého, a proto přestávají vnímat a poslouchat Boží slovo. Jsou si sami odpovědni za to, že v jejich tvrdém srdci ne- zakoření dobré semeno a že v něm roste zlo, které brání jeho rozvoji.
Na dobrou půdu
Rozsévače nečeká vždy jen zklamání. O semenu, které padne na dobrou půdu, Spasitel řekl: "U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou" (Mat 13,23). "Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v ušlechtilém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu" (Luk 8,15). „Ušlechtilé a dobré srdce“, o němž mluví podobenství, není srdce bez hříchu. Evangelium má být přece hlásáno ztraceným. Kristus řekl: "Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání" (Mar 2,17). Ušlechtilé srdce má ten, kdo se dá přesvědčit Duchem svatým, vyzná svou vinu a cítí, že potřebuje Boží milost a lásku. Upřímně touží poznat pravdu, protože jí chce být poslušen. Dobré srdce je srdce věřící, srdce, které důvěřuje Božímu slovu. Bez víry je člověk nemůže přijmout. "Kdo chce přijít k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho pilně hledají" (Žid 11,6).
To "je ten, kdo slovo slyší a chápe". Farizeové v době Ježíše Krista zavírali oči, aby neviděli a zacpávali si uši, aby neslyšeli. Proto pravda nemohla vniknout do jejich srdcí. Ponesou následky, protože záměrně nechtěli slyšet ani vidět. Kristus však učil své učedníky, aby otevřeli svou mysl pro poučení a aby ochotně uvěřili. Dal jim požehnání, protože věřili tomu, co viděli a slyšeli. Posluchač, kterého podobenství přirovnává k dobré půdě, přijímá evangelium "ne jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, jímž skutečně je" (1Tes 2,13). Pravý učedník je pouze ten, kdo přijímá Bibli jako Boží hlas, který k němu promlouvá. Boží slovo je pro něj živou skutečností, proto ho přijímá s bázní. Otevírá mysl a srdce, aby je přijal. Takovými posluchači byli Kornelius a jeho přátelé, kteří apoštolu Petrovi řekli: "Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil" (Skut 10,33).
