Začíná svítat. V zahradě je hluboké ticho. Ranní rosa padá do keřů, trávy a její kapky se nádherně třpytí, jako démanty. Pohleďme na oblohu, jak čerň střídá pomalu přicházející jas. Svítá.
Je to stejně pozoruhodné, krásné, dokonalé dnes, jako před těmi dvěma tisíci léty.
Seriál článků o Ježíši je volným zpracováním biblických událostí.
A ta vůně jitra,
neopakovatelná, vzrušující a něžná.
U hrobky, zavřené kamenem, ověšeným červenými pečetěmi, které
kdosi vtiskl do čerstvého vápna, bdí římské i chrámové stráže. Chlad brzkého
rána prostupuje jejich oděvem. Oheň, který si rozdělali v noci, už dávno
zhasl. Ještě zbývá čas do východu slunce. Obloha však vydává v krásných barvách
příslib teplého dne. Ale zatím je chladno.
Stráže jsou vyburcovány
hlukem, vidí záři, která se objeví na obzoru a je doprovázena hlukem. Všechno
jde rychle, kámen je odvalen a Duch se vlévá do těla, které odpočívá zabaleno v rubáši.
Vydává hluboký vzdech, probouzí se ze spánku smrti. Ježíš vstává, jeho zranění
mizí a je zahalen oslňujícím světlem, Opouští hrobku do toho krásného rána,
prosyceného jasem, vůněmi a svěžestí …
Strážci jsou tím zážitkem omráčeni.
Ale
ještě, než se objevily první paprsky svítání, ženy vyšly z večeřadla,
Kráčí pomalu kolem jeruzalémských hradeb. Kolem je ticho, klid, nikde ani
človíčka.
Zuzana se tiše ptá: „ Budou už brány
otevřené?“
Salome ji odpovídá: “Určitě.“
Zuzana ví, že u Soudní brány hlídají stráže,
a tak má obavy.
„A nebudou se o nás zajímat?“ zeptá se
neadresně a Magdaléna ji odpoví: “Neboj se, uvidí jen pět žen, jak jdou na
venkov.“
Magdalena je odvážná a přesvědčená, že
se už nic horšího nemůže stát. Zuzaně to však nedá.
„Mám jen obavy, abychom nepotkaly někoho, kdo má zlé záměry, měly
jsme jít jinou branou, nemyslíš?“
Marie Magdalena míní, že by si jen prodloužily cestu a stejně by
byly v podobné situaci. Ale když vidí, že Zuzana má strach, navrhne ji, že
půjdou Vodní branou.
Zuzana přemýšlí, že by měly navštívit Josefa z Arimatie,
beztak mu patří místo, kde byl uloženo Ježíšovo tělo.
Marie Magdalena byla vždycky rozhodná a navrhla, že půjde napřed a
všechno zjistí. A jestli bude něco nápadného, co by mohlo znamenat pro ně
nebezpečí, tak se vrátí. V duchu si myslela, že se nic nemůže stát, zvláště
když schovávala váček s penězi, aby v nejhorším mohla podplatit
stráže.
„Měla bych jít s tebou,“ navrhne Marta, ale Marie Magdalena
jen pohodí hlavou, Má všechno dopředu už promyšlené.
„Kdepak, uděláme to tak: ty půjdeš s Marií Alfeovou k Janě
Chúzově , Salome a Zuzana na tebe počkají u brány a pak společně pojdete po
hlavní cestě.“
Marie Magdalena tak rozhodla a kývnutím ruky se s nimi rozloučila.
Už se jí nechtělo s nimi diskutovat. Rychle se vzdálila od hloučku žen se
svým vakem s balzámy a s penězi. V prvních červáncích prochází Soudní
branou a nikdo ji nezastaví. Ostatní ženy se obrací na křižovatce a rozdělují
se, Salome a Zuzana zvolna kráčí po cestě, Marta a Marie Alfeova stojí před železnými
vraty Chúzova paláce. Pak zaklepou a muž, zřejmě vrátný, jim otevírá. Jana jim
jde vstříc, ve svém tmavém oblečení je bledá a nevyspalá.
Sotva se ženy rozloučí s Janou a vyjdou vraty z paláce,
uslyší hluk, uvidí oslnivé světlo a ucítí slabé zemětřesení. Nedovedou si to
vysvětlit. Stejně jako i obyvatelé Jeruzaléma, kteří jsou ještě otřeseni z pátečních
událostí.
Marie Magdalena se v tu chvíli nachází na konci ulice, která
vede do zahrady Josefa z Arimatie, když uslyší ten hluk a uvidí světlo.
Ještě neví, co se stalo, a tak běží k hrobu a vidí strážce, kteří tam leží
jako mrtví. Kámen je odvalen. Ještě si to nedává do souvislosti se Vzkříšením.
„Unesli ho,“ zašeptá a rozpláče se. Pak se vzchopí a běží za
Petrem a Janem. Zapomíná, že se měla setkat s ženami. Musí jim to rychle
oznámit! Běží nejkratší cestou do večeřadla. Zabuší na dveře, slyší za nimi kroky
a někdo otevře.
Udýchaně ze sebe vyhrkla:
„Unesli Pána z hrobu! Kam ho asi dali?“
Muži se na ni užasle dívají.
„Jak to? Co to říkáš?“
„Šla jsem napřed,“ říká a sotva vzrušením popadá dech, „ chtěla
jsem podplatit stráže, abychom mohli v klidu udělat tu práci, Ale oni tam
leží jako mrtví. Kámen u hrobky je odvalen. Kdo to udělal. Pojďte, utíkejte tam“
Petr a Jan se nerozmýšlení a rychle vyjdou z večeřadla, Marie
Magdalena běží za nimi.
Petr a Jan okamžitě vyjdou. Marie
jde za nimi...
Zuzana a Salome zažily
ten hluk a zemětřesení a řeší, zda by se neměly vrátit do paláce k Janě,
ale pak se rozhodnou, že půjdou k hrobce. Vstupují do zahrady, spatří
stráže a pak světlo, které vystupuje z hrobky. Rozeznají zářivou postavu, která
je zdraví.
Ohromené úžasem padnou na kolena a anděl k nim promlouvá
tichým hlasem:
„Nebojte se, já jsem Anděl Božské bolesti. Ježíš vstal z mrtvých.
Už zde není. Hrob je prázdný. Jděte, Řekněte Petrovi a učedníkům, že vstal z mrtvých
a že jde před vámi do Galileje. Ještě ho tam na krátký čas uvidíte. Tak, jak
vám to řekl.“
Vrací se do večeřadla, bojí se o tom mluvit.
Mezitím se blíží třetí skupina – Jana, Marie Alfeova a Marta.
Spěchají k hradbám. Petr, Jan a Magdalena už mezitím došli do
zahrady.
Jan je rychlejší, a dojde k hrobce první. Stráže tam už
nebyly a anděl také ne. Jan poklekne k otevřenému prahu a na zemi uviděl
plátna. Petr celý udýchaný vstoupí do hrobky.
V tuto hodinu je ještě tma, dobře nevidí do toho prostoru –
je celý rozechvělý, sáhne na balzamovací stůl, a ten je prázdný.
„Není tady,“ řekne Janovi a než Jan dojde k němu, Petr objeví
roušku, kterou měl Ježíš na tváři, úhledně složenou a uvnitř i složený rubáš.
Jan se obrátí k Petrovi: „Kam ho mohli dát? Petře, to je
opravdu konec.“
Vyjdou ven, Marie Magdalena stojí u otvoru do hrobky a oni ji
požádají, aby to šla říci Matce Marii.
„Já nikam nepůjdu,“ řekla prudce, „tady zůstanu, třeba někdo
přijde. Ještě tu stále něco z něho.“
A vzpomene si, co říkala Marie, matka Ježíšova: “Dýchat vzduch, kde byl on, to je
jediná útěcha, která nám zůstala.“
Petr pokrčil rameny: „Jedná útěcha? Sama vidíš, jaká je to
pošetilost vůbec ještě doufat.“
Marie mlčí, klekne si proti otvoru do hrobky a pláče. Oba
odcházejí.
Náhle zvedne hlavu a uvidí na balzamovacím stole sedět dva anděly,
jeden v hlavách a jednoho v nohách. Marie Magdalena na ně omámeně
hledí. Teď už jenom pláče, i když před tím byla tak statečná.
„Proč pláčeš ženo?“ osloví ji hlas.
„Protože odnesli mého Pána a já nevím, kam ho dali.“
Marie se jich ani neptá, kdo jsou, jen s nimi mluví, je tak
zlomená, že se změnila v plačící bytost.
Oba andělé se na sebe podívají a pak pohlédnou ven na zahradu.
Marie se podívá jejich směrem a spatří muže, kterého však
nepoznala. Dívá se na ni se soucitem a ptá se jí: „Ženo, proč pláčeš? A koho
hledáš?“
Marie vzlyká a uprostřed těch vzlyků říká přerývaným hlasem: "Vzali
mi mého Pána. Přišla jsem, abych ho nabalzamovala …
Jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, a já si ho vezmu.“
„Marie,“ Ježíš zazáří, když ji osloví a odhalí se v celé své
vítězné kráse.
A Marie se pozvedne s výkřikem, klesne k Ježíšovým nohám
a chce jej políbit.
Ježíš ji odstrčí, zlehka se dotkne jejího čela špičkami prstů:
„Nedotýkej se mne, ještě jsem nevystoupil v tomto oděvu ke
svému Otci. Běž za mými bratry a přáteli a řekni jim, že vystupuji ke svému a
vašemu Otci. A pak přijdu za nimi.“
A Ježíšova postava mizí ve světle ...
Pokračování
