Ježíš učitel: Co Ježíš učil své žáky

Rozhodně Ježíš neučil stoickému klidu a odstupu, ale soucitu. Ani svou blížící smrt nepřijímal se sokratovskou vyrovnaností (Mk14,32 – 42par J 12,27, Žd 5,8 n), pouze jejich zarámování je doplněno podle praxe řeckých chrií (chreia – Χϱέία), kde se významné výroky zasazovaly do typické scény ze života těch, kdo je pronesli. Do posledních chvil uvažoval o jiných vyústění svého životního příběhu – zřejmě o příchodu Božího království ještě za svého života, nebo o tom, že by ještě před popravou mohl být vzat do nebe jako Henoch (Gn 5), nebo Elijáš (2 kR 2), jak se o tom v jeho době vyprávělo v apokalyptických textech.  Jeho slova z kříže, jak je uvádějí evangelia jsou především vyjádření víry evangelistů a jejich rodících se křesťanských obcí, jen slovo z Mk 15,34parr, které vyjadřuje smutek a téměř zoufalství z naprostého osamocení – opuštěnost od Boha – můžeme chápat jako přímý odraz vlastního děje. Naprosté opuštěnost je dnešní nejpřesnější charakteristika (psychologická) smrti.Proto si vlastní smrt neumíme představit.  Všechno, co si umíme představit, musíme vyjádřit ve vztahu k něčemu jinému. O smrti jiných lidí dovedeme přemýšlet jen proto, že je umíme zpředmětnit a zasadit do souvislosti s přežíváním. Vlastní smrt je pro člověka hrůzným tajemstvím.

Chceme - li v rámci křesťanské tradice interpretovat dnešnímu člověku Ježíšovu smrt jako zástupnou oběť, takovou, jako v chrámovém kultu umírala oběť, aby se obětník (vlastní hříšník) mohl přiblížit k Bohu, můžeme začít právě u Ježíšova osamocení.  Ježíš jej prožíval se vší hrůzou totální izolace, i když se nevzdal svého vztahu k Bohu jako Otci, jemuž se svěřuje se svým zoufalstvím.

Velikonoční víra znamená poznání, že přesto opuštěn nebyl a Bůh se k němu přiznal: “Bůh ho vzkřísil,“ je zde užito jako metafora pro nový rozměr života, který byl odhalen a zachován pro věčnost. Nejde o resuscitaci, nýbrž o skutečnost nového rozměru bytí. Řečí víry je to bytí s Bohem. Výroky víry jsou doložitelné jen skrze svědectví, ale za určitých okolností je třeba brát svědectví vážně. I dnešní člověk může z biblických textů a na nich založených svědectví poznat, že to, co Ježíš prožíval tváří v tvář smrti nebylo poslední skutečností, že to  platí i pro ostatní lidi, pro které Ježíš žil, a že člověk není nikdy opuštěn, protože ho má ve své stvořitelské paměti Bůh sám (Ř 8,33-34). V tomto smyslu mohli Ježíšovi stoupenci po velikonocích vyjádřit, že Ježíš zemřel za druhé a že jeho příběh je příběhem oběti a zároveň zjevením Boha.v jeho vztahu ke světu a k člověku, jak o tom mluví věroučná tradice.

Je velmi pravděpodobné, že již evangelista Marek chtěl touto interpretací naznačit svým čtenářům a že tak chtěl vyložit i to, co je v eucharistické tradici vyjádřeno obrazem z kultu, a že je to součást rámce, do něhož začlenil rozhodující části ježíšovské tradice. 

Literatura: Petr Pokorný: Ježíš Nazaretský,1995