Vzkříšení - 1. část

Začíná svítat. V zahradě je hluboké ticho. Ranní rosa padá do keřů, trávy a její kapky se nádherně třpytí, jako démanty. Pohleďme na oblohu, jak čerň střídá pomalu přicházející jas. Svítá. 

Je to stejně pozoruhodné, krásné, dokonalé dnes, jako před těmi dvěma tisíci léty. 

Seriál článků o Ježíši je volným zpracováním biblických událostí.  

A ta vůně jitra, neopakovatelná, vzrušující a něžná.

U hrobky, zavřené kamenem, ověšeným červenými pečetěmi, které kdosi vtiskl do čerstvého vápna, bdí římské i chrámové stráže. Chlad brzkého rána prostupuje jejich oděvem. Oheň, který si rozdělali v noci, už dávno zhasl. Ještě zbývá čas do východu slunce. Obloha však vydává v krásných barvách příslib teplého dne. Ale zatím je chladno.

 Stráže jsou vyburcovány hlukem, vidí záři, která se objeví na obzoru a je doprovázena hlukem. Všechno jde rychle, kámen je odvalen a Duch se vlévá do těla, které odpočívá zabaleno v rubáši. Vydává hluboký vzdech, probouzí se ze spánku smrti. Ježíš vstává, jeho zranění mizí a je zahalen oslňujícím světlem, Opouští hrobku do toho krásného rána, prosyceného jasem, vůněmi a svěžestí …   

Strážci jsou tím zážitkem omráčeni.

 Ale ještě, než se objevily první paprsky svítání, ženy vyšly z večeřadla, Kráčí pomalu kolem jeruzalémských hradeb. Kolem je ticho, klid, nikde ani človíčka.

Zuzana se tiše ptá: „ Budou už brány otevřené?“

Salome ji odpovídá: “Určitě.“

Zuzana ví, že u Soudní brány hlídají stráže, a tak má obavy.

„A nebudou se o nás zajímat?“ zeptá se neadresně a Magdaléna ji odpoví: “Neboj se, uvidí jen pět žen, jak jdou na venkov.“

Magdalena je odvážná a přesvědčená, že se už nic horšího nemůže stát. Zuzaně to však nedá.    

„Mám jen obavy, abychom nepotkaly někoho, kdo má zlé záměry, měly jsme jít jinou branou, nemyslíš?“

Marie Magdalena míní, že by si jen prodloužily cestu a stejně by byly v podobné situaci. Ale když vidí, že Zuzana má strach, navrhne ji, že půjdou Vodní branou.

Zuzana přemýšlí, že by měly navštívit Josefa z Arimatie, beztak mu patří místo, kde byl uloženo Ježíšovo tělo.

Marie Magdalena byla vždycky rozhodná a navrhla, že půjde napřed a všechno zjistí. A jestli bude něco nápadného, co by mohlo znamenat pro ně nebezpečí, tak se vrátí. V duchu si myslela, že se nic nemůže stát, zvláště když schovávala váček s penězi, aby v nejhorším mohla podplatit stráže.

„Měla bych jít s tebou,“ navrhne Marta, ale Marie Magdalena jen pohodí hlavou, Má všechno dopředu už promyšlené.

„Kdepak, uděláme to tak: ty půjdeš s Marií Alfeovou k Janě Chúzově , Salome a Zuzana na tebe počkají u brány a pak společně pojdete po hlavní cestě.“

Marie Magdalena tak rozhodla a kývnutím ruky se s nimi rozloučila. Už se jí nechtělo s nimi diskutovat. Rychle se vzdálila od hloučku žen se svým vakem s balzámy a s penězi. V prvních červáncích prochází Soudní branou a nikdo ji nezastaví. Ostatní ženy se obrací na křižovatce a rozdělují se, Salome a Zuzana zvolna kráčí po cestě, Marta a Marie Alfeova stojí před železnými vraty Chúzova paláce. Pak zaklepou a muž, zřejmě vrátný, jim otevírá. Jana jim jde vstříc, ve svém tmavém oblečení je bledá a nevyspalá.

Sotva se ženy rozloučí s Janou a vyjdou vraty z paláce, uslyší hluk, uvidí oslnivé světlo a ucítí slabé zemětřesení. Nedovedou si to vysvětlit. Stejně jako i obyvatelé Jeruzaléma, kteří jsou ještě otřeseni z pátečních událostí.

Marie Magdalena se v tu chvíli nachází na konci ulice, která vede do zahrady Josefa z Arimatie, když uslyší ten hluk a uvidí světlo. Ještě neví, co se stalo, a tak běží k hrobu a vidí strážce, kteří tam leží jako mrtví. Kámen je odvalen. Ještě si to nedává do souvislosti se Vzkříšením.

„Unesli ho,“ zašeptá a rozpláče se. Pak se vzchopí a běží za Petrem a Janem. Zapomíná, že se měla setkat s ženami. Musí jim to rychle oznámit! Běží nejkratší cestou do večeřadla. Zabuší na dveře, slyší za nimi kroky a někdo otevře.

Udýchaně ze sebe vyhrkla:

„Unesli Pána z hrobu! Kam ho asi dali?“

Muži se na ni užasle dívají.

„Jak to? Co to říkáš?“            

„Šla jsem napřed,“ říká a sotva vzrušením popadá dech, „ chtěla jsem podplatit stráže, abychom mohli v klidu udělat tu práci, Ale oni tam leží jako mrtví. Kámen u hrobky je odvalen. Kdo to udělal. Pojďte, utíkejte tam“

Petr a Jan se nerozmýšlení a rychle vyjdou z večeřadla, Marie Magdalena běží za nimi.

            Petr a Jan okamžitě vyjdou. Marie jde za nimi...

Zuzana a Salome zažily ten hluk a zemětřesení a řeší, zda by se neměly vrátit do paláce k Janě, ale pak se rozhodnou, že půjdou k hrobce. Vstupují do zahrady, spatří stráže a pak světlo, které vystupuje z hrobky. Rozeznají zářivou postavu, která je zdraví.

Ohromené úžasem padnou na kolena a anděl k nim promlouvá tichým hlasem:

„Nebojte se, já jsem Anděl Božské bolesti. Ježíš vstal z mrtvých. Už zde není. Hrob je prázdný. Jděte, Řekněte Petrovi a učedníkům, že vstal z mrtvých a že jde před vámi do Galileje. Ještě ho tam na krátký čas uvidíte. Tak, jak vám to řekl.“

Vrací se do večeřadla, bojí se o tom mluvit.

Mezitím se blíží třetí skupina – Jana, Marie Alfeova a Marta.

Spěchají k hradbám. Petr, Jan a Magdalena už mezitím došli do zahrady.

Jan je rychlejší, a dojde k hrobce první. Stráže tam už nebyly a anděl také ne. Jan poklekne k otevřenému prahu a na zemi uviděl plátna. Petr celý udýchaný vstoupí do hrobky.

V tuto hodinu je ještě tma, dobře nevidí do toho prostoru – je celý rozechvělý, sáhne na balzamovací stůl, a ten je prázdný.

„Není tady,“ řekne Janovi a než Jan dojde k němu, Petr objeví roušku, kterou měl Ježíš na tváři, úhledně složenou a uvnitř i složený rubáš.

Jan se obrátí k Petrovi: „Kam ho mohli dát? Petře, to je opravdu konec.“

Vyjdou ven, Marie Magdalena stojí u otvoru do hrobky a oni ji požádají, aby to šla říci Matce Marii.

„Já nikam nepůjdu,“ řekla prudce, „tady zůstanu, třeba někdo přijde. Ještě tu stále něco z něho.“

A vzpomene si, co říkala Marie, matka Ježíšova: “Dýchat vzduch, kde byl on, to je jediná útěcha, která nám zůstala.“

Petr pokrčil rameny: „Jedná útěcha? Sama vidíš, jaká je to pošetilost vůbec ještě doufat.“

Marie mlčí, klekne si proti otvoru do hrobky a pláče. Oba odcházejí.

Náhle zvedne hlavu a uvidí na balzamovacím stole sedět dva anděly, jeden v hlavách a jednoho v nohách. Marie Magdalena na ně omámeně hledí. Teď už jenom pláče, i když před tím byla tak statečná.

„Proč pláčeš ženo?“ osloví ji hlas.

„Protože odnesli mého Pána a já nevím, kam ho dali.“

Marie se jich ani neptá, kdo jsou, jen s nimi mluví, je tak zlomená, že se změnila v plačící bytost.

Oba andělé se na sebe podívají a pak pohlédnou ven na zahradu.

Marie se podívá jejich směrem a spatří muže, kterého však nepoznala. Dívá se na ni se soucitem a ptá se jí: „Ženo, proč pláčeš? A koho hledáš?“

Marie vzlyká a uprostřed těch vzlyků říká přerývaným hlasem: "Vzali mi mého Pána. Přišla jsem, abych ho nabalzamovala … Jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, a já si ho vezmu.“

„Marie,“ Ježíš zazáří, když ji osloví a odhalí se v celé své vítězné kráse.

A Marie se pozvedne s výkřikem, klesne k Ježíšovým nohám a chce jej políbit.

Ježíš ji odstrčí, zlehka se dotkne jejího čela špičkami prstů:

„Nedotýkej se mne, ještě jsem nevystoupil v tomto oděvu ke svému Otci. Běž za mými bratry a přáteli a řekni jim, že vystupuji ke svému a vašemu Otci. A pak přijdu za nimi.“

A Ježíšova postava mizí ve světle ...

Pokračování 

Vyprávění: Přípravy k poslední večeři

Možná, že předchozích článků si milý a shovívavý čtenář udělal obraz, jak píší a smýšlejí o Ježíšově příběhu katoličtí a evangeličtí učitelé. Myslím, že jeho velký příběh z jejich děl by mohl být nyní přerušen mým skromným vyprávěním o přípravách k poslední večeři, než se vrátím k dílům uznávaných christologů. Je třeba si pustit vlastní fantazii na procházku a být součástí té slavnosti, kterou vzpomínáme pří eucharistii. 

Teprve začalo pomalu svítat

Ještě se obloha neozdobila ranními rozbřesky a Ježíš si zavolal Petra a Jana. Chtěl jim sdělit, co mají k velikonoční večeři v Jeruzalémě pořídit a připravit. Ještě včera se ho učedníci ptali, kde chce s nimi jíst velikonočního beránka, ale nedostali odpověď, až nyní. 

"Vystupte na horu Sion. Tam najdete muže se džbánem, toho přeci znáte. Vždyť loni o velikonočních svátcích byl v Bethanii hostitelem. Jděte za ním do domu a řekněte mu:

"Mistr ti vzkazuje: můj čas se blíží. Chci u tebe slavit velikonoční svátky."  A on jim ukáže večeřadlo, které je už připravené. Ať připraví všechno, co je třeba."

Oba pak vystupovali roklí, která se nacházela jižně od chrámu. Když potom vystoupili na horu Sin, našli tam toho muže na volném prostranství, poblíž starého domu, který byl obklopený dvory.Šli za ním až domu a sdělili mu, co mu vzkázal jejich prostřednictvím Ježíš. 

Když je muž uviděl, zaradoval se a ještě více, když mu sdělili, proč za ním přišli. Hned jim sdělil, že už byla večeře u něho objednána (zřejmě Nikodémem), ale netušil pro koho. "Mám radost,", řekl, "že Ježíš chce u něho slavit večeři."

Kdo byl ten muž?

Jmenoval se Heli a byl švagrem Zachariáše z Hebronu. Byl to ten, před kterým v jeho domě předpověděl loni Ježíš smrt Jana Křtitele. Každoročně chodil na slavnost se svými služebníky a najímal si večeřadlo. Připravoval hostinu těm, kteří neměli svého hospodáře. Tentokrát, pro tyto velikonoční svátky, najal světnici ve staré veliké budově, která patřila Nikodémovi a Josefovi z Arimatie. Dům stál na jižním svahu sionské hory, nedaleko Davidova hradu, na rozlehlém dvoře, který byl obehnán tlustými zdmi mezi stinnými stromořadími. Před branou stálo několik stinných stromořadí.V jednom z těch domů slavila jeho matka Marie s jinými ženami. Po ukřižování se s nimi také zde zdržovala. 

Velká budova s večeřadlem se nalézala uprostřed dvora vzdau. V tom domě cvičívali Davidovai vojáci se zbraněmi a před zbudování chrámu zde byla načas ukryta archa úmluvy. Měla ale ještě jiné pamětihodnosti: Šalamoun měl tento dům v úctě a byl jediný, který při babylonském útoku nebyl rozbořen.

Evangelium podle Marka - tradice

Nostra aetate
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html

Tradice

Autor nejstaršího evangelia neuvádí své jméno. Jméno Marek se objevuje teprve v nadpis evangelia v první polovině 2. století. Biskup Papiáš z Hierapole napsal kolem roku 130 dílo  Pět knih pojednání o loggiích Páně, ze kterého se dochovaly pouze fragmenty u Eusebia v jeho Církevních dějinách. Papiáš ve svém díle podává zprávu o vzniku Markova evangelia.

I toto říkal presbyter: "Marek, když se stal tlumočníkem Petrovým všechno, nač  si vzpomněl, pečlivě napsal. Ne ovšem popořádku, jak slova, tak i činy Páně. Neboť Pána ani neslyšel, ani ho nenásledoval, nýbrž až později, jak jsem řekla, Petra. Ten vytvořil podle potřeb ponaučení, ale ne jako sestavení slov Páně. Takže Marek nepochybil, když něco napsal, jak si vzpomněl. Jednu starost však měl, aby nic, co slyšel, nevynechal nebo nic nepodal nepravdivě. (Eusebius, HE, 3,39,15).

Kolem roku 200 biskup Irenej z Lyonu přebírá svědectví Papiáše, výslovně uvádí vznik evangelia po smrti Petrově (zatímco u Papiáše je pouze předpokládána). Irenej nazývá Marka "interpres et sechator" Petra (Ad, haer. 3.10.6). Další svědectví (Tertulián, Klement Alexandrijský, Origenes) neposkytují žádné zásadní nové informace. Lze si však všimnout snahy zdůraznit Petrovu autoritu při sepsání evangelia. 

Doba

Klement Alexandrijský připouští, že Markovo evangelium vzniklo ještě v době, když žil Petr (Esusebius, He, 6.14). Podle staršího staršího Irenejova svědectví Markovo evangelium bylo napsáno  teprve po apoštolově smrti (Adv. haer. 3,1.1, Eusebius, HE 5.8.3). Moderní badatelé vycházejí při datování Markova evangelia z interpretace Mk 13.2,14. Oba verše se vztahují v kontextu na zniočení Chrámu Římany v roce 70 . Rovněž Mk 13,7 poukazuje na "ždivskou válku" (66-70). Dost rozšířený je názor, že z pohledu evangelisty jsou verše Mk 13,2.14 vaticinta ex eventu (prorocctví do milosti., a tak bylo pravděpodobně Markovo evangelium napsáno krátce po zničení jeruzalémského chrámu, které nastalo v roce 70 (Sr, Mk 12,9, 15,38).

Cílová skupina
Marek napsal své evangelium pro převážně pohano-křesťanskou církevní obec, což je již dokazované vysvětlováním židovských zvyků a překládáním semitských výrazů (Msto sepsání). Snaží se urychlovat misii pohanů, neboť Ježíšové působené a zvěstování (5,1-20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. Ježíšova činnost v Galilei (Mk 1-6)dosahuje i na pohany (5,1 - 20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. 

Uzdravení pohanky syrofénické ženy (7,24 - 30), hluchoněmého (7,31 - 37) a nasynení čteř tisíců (8,1 - 10) musí být chápány jako ilustrace k Mk 7,1 - 23), kde se zásadně odbourává základní odlišování mezi čistým a nečistým. 

Markovskou církevní obec  ovšem jen netvořili jenom pohanokřesťané, nebo%t otázka týkající se čstých a nečistých pokrmů (Mk 7) poukazuje na přítomnost židokřesťanů v církevní obci,  Akutní extické konflity uvnitř křesťanského společenství se neobjevují, etické poučování v Mk 10,1 - 45, 12,13 - 17 je možné přisoudit obvyklé parenezi. 

O Boží neproměnnosti

Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným, než dějinami různých cest a prostředků. kterými jediný pravý Bůh: OTEC, SYN A DUCH SVATÝ, SE ZJEVUJE, SMIŘUJE, SPOJUJE SE SEBOU LIDI, KTEŘÍ SE ODVRACEJÍ OD HŘÍCHU. (KKC č. 234)

Starý zákon, jak vidíme v následující tabulce mluví o Bohu, který je nekonečný, ničím neomazený, věčný, a tedy neproměnný.

Boží transcendence vůči světu je nezávislostí, svobodou stvořitele vůči jeho stvořenému dílu. Bůh může existovat bez světa, ale svět nemůže existovat bez něho.

 Starý zákon

Citát	Plná citace
Nm 23,19	19Bůh není člověk, aby lhal, není lidský syn, aby litoval. Promluví snad, a nedodrží to, řekne snad něco, a nesplní?
Sam 15,26	26„Nevrátím se s tebou,“ odpověděl mu Samuel. „Protože jsi odmítl Hospodinovo slovo, i Hospodin odmítl tebe. Nebudeš králem Izraele.“
IZ 40,22	22On se nad obzorem na trůn usadil, obyvatelé země jsou pro něj kobylky. On prostírá nebe jako baldachýn, roztahuje je jako stan k bydlení.
IZ 41,4	4Kdo to způsobil a učinil? Kdo od počátku volá lidská pokolení? Já Hospodin, ten první, já budu tentýž i na konci!
IZ 44,6	6Toto praví Hospodin, král a vykupitel Izraele, Hospodin zástupů: Já jsem první a já jsem poslední, kromě mě není žádný Bůh.
IZ 66,1-2	1Toto praví Hospodin: Nebe je můj trůn, zemi mám u nohou jako podnožku. Kde mi to chcete stavět dům? Kde má být místo, kde bych spočinul? 2Vždyť jsem to všechno svou rukou učinil, a tak všechno vzniklo, praví Hospodin. Všímám si ale ztrápených a v duchu zkroušených, kteří se chvějí před slovem mým.
Mal 3,6	6Já Hospodin se neměním – proto jste, synové Jákobovi, nebyli zničeni.
Žl 90,2	2  Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.
Žl 102,26-28	26  Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. 27 Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. 28 Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Tab.1

Boží vztahovost navenek

Ve Starém zákoně se uvádějí dvě skutečnosti - o Boží vztahovosti navenek, což je specifický rys svovody Boha vůči světu a následně i ve světě a druhou skutečností je Boží transcendence vůči světu. Pravá transedence vyžaduje nejen nadřazenost nad světem a nezávislost  na světě. ale také to, že Bůh je osobou, protože pouze a výhradně osoní byté může být opravdu svobodného a nadřazené sobonímu tvoru. 

Projevování Boží transcedence vůči stvořenému světu Ve Starém zákoně

projevuje se mnoha způsoby:

- svatý (oddělenost od profánního), oddělenost Boha od světa ši jeho přesažnost vůči světu  jako základ Boží posvátnosti. V teologii Stvoření  v níž Hospodin jedná zcela svrchovaně, svobodně svým stvořitelským slovem (Gn1). Rovněž Boží všemohoucnost má mnoho společného s jeho transcendencí vůči stvoření. Také, Hospodin jedná a projevuje se ve světě zásadně vždy skrze prostředníky. Hořící keř ve 3. kapitole knihy Exodus je Boží posel - anděl, jehož prostřednictvím Hospodin promlouvá k Mojžíšovi (Ex 3.2). Totéž do jisté míry platí o Božím slově, o Božím duchu, co Božé moudrosti, jak je známe ze Starého zákona.

Soteriologický význam Boží transcendence

Pravá transcendence Boha vůči světu musí být nevyhnutelně provázena učením o možnosti svobodného působení Boha ve světě, o určité přítomnosti Boha ve stvoření, o určité imanenci Boha vzhledem k jeho dílu navenek. 

Výsostná logičnost trinitárního tajemství

Hospodin je jediný, nicméně není sám, neboť jedině za tohoto předpokladu v něm může být skutečná plnost života, není sám, neboť jedině za tohoto předpokladu v něm m§ůže být skutečná plnost života, Stejné pozadí by mohly mít vároky Boha, který sám v sobě rozlouvá, jako by byl větším počtem debatujících a rozhodujících osob .

Gn 1,26	26  I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“
Gn 3,22	22  I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
Gn 22,7	7  Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“
Iz 6,8	8  Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Jestliže je Bůh tak bytostně meziosobně vztahový "navenek", jak by mohl být sám v soběnevztahový? Pokud by byl Bůh smlouvy věčnou samotou,triktní vnitřní mologičmností, pak by mu stvořenípřidávalo novou kvalitu meziosobní vztahovosti, a proto by nemohl být opravdu na světě nezávislý a vůči světu zcela svobodný.

Ježíš učitel: Co Ježíš učil své žáky

Rozhodně Ježíš neučil stoickému klidu a odstupu, ale soucitu. Ani svou blížící smrt nepřijímal se sokratovskou vyrovnaností (Mk14,32 – 42par J 12,27, Žd 5,8 n), pouze jejich zarámování je doplněno podle praxe řeckých chrií (chreia – Χϱέία), kde se významné výroky zasazovaly do typické scény ze života těch, kdo je pronesli. Do posledních chvil uvažoval o jiných vyústění svého životního příběhu – zřejmě o příchodu Božího království ještě za svého života, nebo o tom, že by ještě před popravou mohl být vzat do nebe jako Henoch (Gn 5), nebo Elijáš (2 kR 2), jak se o tom v jeho době vyprávělo v apokalyptických textech.  Jeho slova z kříže, jak je uvádějí evangelia jsou především vyjádření víry evangelistů a jejich rodících se křesťanských obcí, jen slovo z Mk 15,34parr, které vyjadřuje smutek a téměř zoufalství z naprostého osamocení – opuštěnost od Boha – můžeme chápat jako přímý odraz vlastního děje. Naprosté opuštěnost je dnešní nejpřesnější charakteristika (psychologická) smrti.Proto si vlastní smrt neumíme představit.  Všechno, co si umíme představit, musíme vyjádřit ve vztahu k něčemu jinému. O smrti jiných lidí dovedeme přemýšlet jen proto, že je umíme zpředmětnit a zasadit do souvislosti s přežíváním. Vlastní smrt je pro člověka hrůzným tajemstvím.

Chceme - li v rámci křesťanské tradice interpretovat dnešnímu člověku Ježíšovu smrt jako zástupnou oběť, takovou, jako v chrámovém kultu umírala oběť, aby se obětník (vlastní hříšník) mohl přiblížit k Bohu, můžeme začít právě u Ježíšova osamocení.  Ježíš jej prožíval se vší hrůzou totální izolace, i když se nevzdal svého vztahu k Bohu jako Otci, jemuž se svěřuje se svým zoufalstvím.

Velikonoční víra znamená poznání, že přesto opuštěn nebyl a Bůh se k němu přiznal: “Bůh ho vzkřísil,“ je zde užito jako metafora pro nový rozměr života, který byl odhalen a zachován pro věčnost. Nejde o resuscitaci, nýbrž o skutečnost nového rozměru bytí. Řečí víry je to bytí s Bohem. Výroky víry jsou doložitelné jen skrze svědectví, ale za určitých okolností je třeba brát svědectví vážně. I dnešní člověk může z biblických textů a na nich založených svědectví poznat, že to, co Ježíš prožíval tváří v tvář smrti nebylo poslední skutečností, že to  platí i pro ostatní lidi, pro které Ježíš žil, a že člověk není nikdy opuštěn, protože ho má ve své stvořitelské paměti Bůh sám (Ř 8,33-34). V tomto smyslu mohli Ježíšovi stoupenci po velikonocích vyjádřit, že Ježíš zemřel za druhé a že jeho příběh je příběhem oběti a zároveň zjevením Boha.v jeho vztahu ke světu a k člověku, jak o tom mluví věroučná tradice.

Je velmi pravděpodobné, že již evangelista Marek chtěl touto interpretací naznačit svým čtenářům a že tak chtěl vyložit i to, co je v eucharistické tradici vyjádřeno obrazem z kultu, a že je to součást rámce, do něhož začlenil rozhodující části ježíšovské tradice. 

Literatura: Petr Pokorný: Ježíš Nazaretský,1995

Historický Ježíš: část 7 Boží království (1) v chápání u Židů

Pro Židy znamenalo Boží království vládu Boha nad stvořením. Ve Starém zákoně se mluví o Bohu jako o králi (Ž 47; 93; 96-99), jako o vítězi nad mocnostmi chaosu (Ž 46; (Dt) Iz 40,21-26 aj.). jako o zachránci nuzných (Ž 90; 22; 126; Iz 9 aj.) a jako o všemocném soudci  (Sf 1,44 - 18; AM 5-6 aj.). V pozdějším židovstvu převládalo mínění, že lidé panování boží odmítají. Přímá Boží  vláda je omezena na nebe a na zemi dochází uznání je skrze spravedlivé, kteří se přiznají k Tóře a vyznávají jediného Boha. Několikrát se řídká, že spravedliví na sebe berou jho království božího, když recitují „S ma (Dt 6,4 – 9).

Druhý význam představy o Božím království sahá do počátku války makabejské, kdy vzplanulo apokalyptické blízké očekávání. V nejstarším dílu Sibyliných proroctví (III,47n) čteme? „ a pak se zjeví u lidí velké království věčného krále.“ Rozšířen bylo také na Izraele soustředěné pojetí tohoto očekávání, které se objevuje ve II. dobrořečení Modlitby osmnácti proseb, tam je prosba k Bohu, aby se stal opět králem nad Izraelem, jako tomu bylo v době soudců.

Podobně byla známa už v době Ježíšově aramejská modlitba Kaddíš. Původně to byla modlitba zákoníků. Jež uzavírala přednášky haggady, ale už před pádem Jeruzaléma r. 70 po Kr. se dostala do synagogální liturgie. V oné době obsahoval první díl modlitby posvěcení božího jména zhruba tradici Da 2,20 a prosbu o příchod Boží království.

Království Boží je tu zřejmě již veličinou budoucnosti, konce časů, jejíž příchod bude znamenat dramatickou proměnu tohoto světa. Bude to spojeno s Božím soudem, jak se o tom hovoří např. u Za 14, v Žalmu Šalamounově 17, 21-41. V nanebevzetí Mojžíšově 10, nebo ve svitku Válka synů světla proti synům tmy v Kumránu 1 QM VI,6). V tomto smyslu bylo království boží jistým druhem mesiášského království, jež sice nese některé rysy nového věku, ale v zásadě je též myslitelné i jako království tohoto světa.

Důsledné oddělení mesiášské doby od přicházejícího světa je příznačné až pro Ezdrášovu apokalypsu (4 EZdr.) a pro syrskou apokalypsu Báruchovu (kolem r 100 po Kr.) a je později uznávána v celém rabínském židovství. Ale v apokalyptice před válkou židovstva nemůžeme zřetelně oddělit očekávání království božího od představy mesiánského království.

Literatura:

Petr Pokorný: Vznik Christologie, Praha: Kalich

Historický Ježíš: část 6. Etika v Ježíšově učení 1

Ježíšova etická nauka, reprezentovaná jeho slovy a činy, je podstatnou a neodmyslitelnou součástí světového dědictví. Je inspiračním zdrojem pro mnoho lidí, a to nejen křesťanů, do dnešních dní- Jeho nauku je možné charakterizovat jako antropocentrickou, protože teocentrickou, anebo opačně, teocentrickou, a proto antropocentrickou. Ježíšův vztah k lidem a nárok, který na ně klade, stojí vedle Boží lásky a Boží důvěry v člověka. Z hlediska antropologického stojí v centru Ježíšovy pozornosti člověk jako bytost povolená Bohem ke spáse, již je adresována Boží nabídka, na níž však má svobodně odpovědět. V této svobodě a odpovědnosti člověka před Bohem spočívá jeho důstojnost.

Ježíšova etika v kontextu židovské etiky

Charakteristika židovské etiky

Židovská etika je interpretací vůle Boží.  S touto Boží vůlí se člověk může setkat v Tóře, ve stvoření a v budoucím Božím eschatologickém jednání. Ústřední postavení připadá Tóře. V pozdním židovstvu je na jedné straně interpretována jako kosmický Zákon a identifikována s Moudrostí Boží ve stvoření. Na druhé straně garantuje přístup k eschatonu, neboť ten, kdo ji věrně dodržuje, bude občanem nového světa (eónu). Ježíšovu etiku lze podle Theisen – Merz vidět v tomto trojím rozměru: etika podle Tóry, mudroslovná etika, eschatologická etika.  

Etika podle Tóry

Ježíš byl často charakterizován jako ten, kdo překonal etiku Tóry. V tom bylo viděno specifikum jeho etiky. Přitom se ovšem, ztrácelo ze zřetele diferencované pojetí Zákona v Ježíšově učení. Židovskému pojetí Zákona bylo nediferencovaně připisováno:

A) absolutizace zákona

B) Kauzálnost – systém zákazů a příkazů

C) morálka odměny

D) formalismus

E) Zákon chápaný jako břemeno / z něhož Ježíš člověka vysvobodil)

V samotném židovství však existují odlišné přístupy, v nichž tématika smlouvy a vyvolení má přednost před sebepochopením Židů jako lidí pod Zákonem. Zákon je chápán především jako dar, který umožňuje člověku dosáhnout skutečné svobody.

Ježíš se pohyboval v rámci tehdejší židovské společnosti a na ni reagoval, není zapotřebí ho z této společnosti vydělovat. Podobně jako jiní učitelé vedl diskuse o sporných otázkách s jinými, odpovídal na teologické otázky laiků, měl žáky kolem sebe, učil v synagoze. Byl považován za učitele Zákona podobně jako Jak Křtitel, na něhož navazoval. Ježíšovi nesloužila Tóra jako cíl, ale jaké prostředek: Písmo zprostředkovává poznání spásného Božího jednání (eschatologického jednání). Aby se toto poznání mohlo prosadit v životní praxi člověka, jakožto vědomí absolutního Božího nároku na člověka, který vede k úplné svobodě a zodpovědnosti. Ježíš na jedné straně určití nařízení Tóry vyostřoval a zpřísňoval, a na druhé straně některá uvolňoval.

Je zřejmé, že Ježíš měl určité vzdělání, byl znalý Zákona a ústní tradice.

Ježíš zpřísňuje normy

Bůh nadevše – 1. Přikázání

Nepožaduje rozhodnutí mezi Bohem a císařem, ale mezi Bohem a mamonem: Mk 12,3 - 17; Mt 6, 24/LK 16,13

Zákaz zabití a manželské nevěry – cizoložství

Nejde o skutek, ale hříchem je již úmysl. Hříchem je již vnitřní smýšlení člověka a ne skutek sám  - špatné myšlenky vycházejí ze srdce.

Příkaz lásky k bližním

Příkaz je postaven paralelně naroveň lásce k Bohu. Radikalizován je ve trojím smyslu jako láska k nepříteli (Mt 5,43 . 48),, láska k cizinci (L 10, 25 – 37), láska k hříšníkům (L 7,36 – 50). Zárodky tohoto smýšlení jsou již ve Starém zákoně, především v Deuteronomiu. Ježíš je staví jako absolutní nárok lásky bez ohledu na náboženskou příslušnost, původ a sociální postavení. Bližní je každý člověk, a proto je třeba se ho ujmout, poskytnout mu pomoc a zájem. Takto radikálně nestavěl v té době etické požadavky žádný etický systém.

Zákaz nového sňatku

Tento zákaz je formulován tak, že chrání ženu, která byla rozlukou znevýhodněna (Mk 10,11n.) Prvotní církev vznikala tento zákaz poměrně volně ( 1 K 7,10 - 16; Mt 5,32; 19,8).

Zákaz přísahy

Má vést člověka k jednoznačnosti a odpovědnosti – Mt 5,3 nn; JK 5,12.1 zde prvotní církve pojala tento zákaz posléze volněji ( 2 K 11,31 ; Ga 1,20; Ř 9,1; Mt – ano, ano – ne, ne).

 M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha, 2010