úterý 8. prosince 2015

Vyprávění: Přípravy k poslední večeři



Možná, že předchozích článků si milý a shovívavý čtenář udělal obraz, jak píší a smýšlejí o Ježíšově příběhu katoličtí a evangeličtí učitelé. Myslím, že jeho velký příběh z jejich děl by mohl být nyní přerušen mým skromným vyprávěním o přípravách k poslední večeři, než se vrátím k dílům uznávaných christologů. Je třeba si pustit vlastní fantazii na procházku a být součástí té slavnosti, kterou vzpomínáme pří eucharistii. 

Teprve začalo pomalu svítat

Ještě se obloha neozdobila ranními rozbřesky a Ježíš si zavolal Petra a Jana. Chtěl jim sdělit, co mají k velikonoční večeři v Jeruzalémě pořídit a připravit. Ještě včera se ho učedníci ptali, kde chce s nimi jíst velikonočního beránka, ale nedostali odpověď, až nyní. 
"Vystupte na horu Sion. Tam najdete muže se džbánem, toho přeci znáte. Vždyť loni o velikonočních svátcích byl v Bethanii hostitelem. Jděte za ním do domu a řekněte mu:
"Mistr ti vzkazuje: můj čas se blíží. Chci u tebe slavit velikonoční svátky."  A on jim ukáže večeřadlo, které je už připravené. Ať připraví všechno, co je třeba."

Oba pak vystupovali roklí, která se nacházela jižně od chrámu. Když potom vystoupili na horu Sin, našli tam toho muže na volném prostranství, poblíž starého domu, který byl obklopený dvory.Šli za ním až domu a sdělili mu, co mu vzkázal jejich prostřednictvím Ježíš. 

Když je muž uviděl, zaradoval se a ještě více, když mu sdělili, proč za ním přišli. Hned jim sdělil, že už byla večeře u něho objednána (zřejmě Nikodémem), ale netušil pro koho. "Mám radost,", řekl, "že Ježíš chce u něho slavit večeři."

Kdo byl ten muž?

Jmenoval se Heli a byl švagrem Zachariáše z Hebronu. Byl to ten, před kterým v jeho domě předpověděl loni Ježíš smrt Jana Křtitele. Každoročně chodil na slavnost se svými služebníky a najímal si večeřadlo. Připravoval hostinu těm, kteří neměli svého hospodáře. Tentokrát, pro tyto velikonoční svátky, najal světnici ve staré veliké budově, která patřila Nikodémovi a Josefovi z Arimatie. Dům stál na jižním svahu sionské hory, nedaleko Davidova hradu, na rozlehlém dvoře, který byl obehnán tlustými zdmi mezi stinnými stromořadími. Před branou stálo několik stinných stromořadí.V jednom z těch domů slavila jeho matka Marie s jinými ženami. Po ukřižování se s nimi také zde zdržovala. 

Velká budova s večeřadlem se nalézala uprostřed dvora vzdau. V tom domě cvičívali Davidovai vojáci se zbraněmi a před zbudování chrámu zde byla načas ukryta archa úmluvy. Měla ale ještě jiné pamětihodnosti: Šalamoun měl tento dům v úctě a byl jediný, který při babylonském útoku nebyl rozbořen.

Evangelium podle Marka - tradice


Nostra aetate
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html

Tradice

Autor nejstaršího evangelia neuvádí své jméno. Jméno Marek se objevuje teprve v nadpis evangelia v první polovině 2. století. Biskup Papiáš z Hierapole napsal kolem roku 130 dílo  Pět knih pojednání o loggiích Páně, ze kterého se dochovaly pouze fragmenty u Eusebia v jeho Církevních dějinách. Papiáš ve svém díle podává zprávu o vzniku Markova evangelia.
I toto říkal presbyter: "Marek, když se stal tlumočníkem Petrovým všechno, nač  si vzpomněl, pečlivě napsal. Ne ovšem popořádku, jak slova, tak i činy Páně. Neboť Pána ani neslyšel, ani ho nenásledoval, nýbrž až později, jak jsem řekla, Petra. Ten vytvořil podle potřeb ponaučení, ale ne jako sestavení slov Páně. Takže Marek nepochybil, když něco napsal, jak si vzpomněl. Jednu starost však měl, aby nic, co slyšel, nevynechal nebo nic nepodal nepravdivě. (Eusebius, HE, 3,39,15).
Kolem roku 200 biskup Irenej z Lyonu přebírá svědectví Papiáše, výslovně uvádí vznik evangelia po smrti Petrově (zatímco u Papiáše je pouze předpokládána). Irenej nazývá Marka "interpres et sechator" Petra (Ad, haer. 3.10.6). Další svědectví (Tertulián, Klement Alexandrijský, Origenes) neposkytují žádné zásadní nové informace. Lze si však všimnout snahy zdůraznit Petrovu autoritu při sepsání evangelia. 

Doba
Klement Alexandrijský připouští, že Markovo evangelium vzniklo ještě v době, když žil Petr (Esusebius, He, 6.14). Podle staršího staršího Irenejova svědectví Markovo evangelium bylo napsáno  teprve po apoštolově smrti (Adv. haer. 3,1.1, Eusebius, HE 5.8.3). Moderní badatelé vycházejí při datování Markova evangelia z interpretace Mk 13.2,14. Oba verše se vztahují v kontextu na zniočení Chrámu Římany v roce 70 . Rovněž Mk 13,7 poukazuje na "ždivskou válku" (66-70). Dost rozšířený je názor, že z pohledu evangelisty jsou verše Mk 13,2.14 vaticinta ex eventu (prorocctví do milosti., a tak bylo pravděpodobně Markovo evangelium napsáno krátce po zničení jeruzalémského chrámu, které nastalo v roce 70 (Sr, Mk 12,9, 15,38).

Cílová skupina
Marek napsal své evangelium pro převážně pohano-křesťanskou církevní obec, což je již dokazované vysvětlováním židovských zvyků a překládáním semitských výrazů (Msto sepsání). Snaží se urychlovat misii pohanů, neboť Ježíšové působené a zvěstování (5,1-20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. Ježíšova činnost v Galilei (Mk 1-6)dosahuje i na pohany (5,1 - 20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. 

Uzdravení pohanky syrofénické ženy (7,24 - 30), hluchoněmého (7,31 - 37) a nasynení čteř tisíců (8,1 - 10) musí být chápány jako ilustrace k Mk 7,1 - 23), kde se zásadně odbourává základní odlišování mezi čistým a nečistým. 

Markovskou církevní obec  ovšem jen netvořili jenom pohanokřesťané, nebo%t otázka týkající se čstých a nečistých pokrmů (Mk 7) poukazuje na přítomnost židokřesťanů v církevní obci,  Akutní extické konflity uvnitř křesťanského společenství se neobjevují, etické poučování v Mk 10,1 - 45, 12,13 - 17 je možné přisoudit obvyklé parenezi. 


O Boží neproměnnosti



Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným, než dějinami různých cest a prostředků. kterými jediný pravý Bůh: OTEC, SYN A DUCH SVATÝ, SE ZJEVUJE, SMIŘUJE, SPOJUJE SE SEBOU LIDI, KTEŘÍ SE ODVRACEJÍ OD HŘÍCHU. (KKC č. 234)

Starý zákon, jak vidíme v následující tabulce mluví o Bohu, který je nekonečný, ničím neomazený, věčný, a tedy neproměnný.
Boží transcendence vůči světu je nezávislostí, svobodou stvořitele vůči jeho stvořenému dílu. Bůh může existovat bez světa, ale svět nemůže existovat bez něho.

 Starý zákon

 Citát
 Plná citace
Nm 23,19
19Bůh není člověk, aby lhal,
není lidský syn, aby litoval.
Promluví snad, a nedodrží to,
řekne snad něco, a nesplní?


Sam 15,26
26„Nevrátím se s tebou,“ odpověděl mu Samuel. „Protože jsi odmítl Hospodinovo slovo, i Hospodin odmítl tebe. Nebudeš králem Izraele.“


IZ 40,22
22On se nad obzorem na trůn usadil,
obyvatelé země jsou pro něj kobylky.
On prostírá nebe jako baldachýn,
roztahuje je jako stan k bydlení.


IZ 41,4
4Kdo to způsobil a učinil?
Kdo od počátku volá lidská pokolení?
Já Hospodin, ten první,
já budu tentýž i na konci!


IZ 44,6
6Toto praví Hospodin,
král a vykupitel Izraele, Hospodin zástupů:
Já jsem první a já jsem poslední,
kromě mě není žádný Bůh.


IZ 66,1-2
1Toto praví Hospodin:
Nebe je můj trůn,
zemi mám u nohou jako podnožku.
Kde mi to chcete stavět dům?
Kde má být místo, kde bych spočinul?
2Vždyť jsem to všechno svou rukou učinil,
a tak všechno vzniklo, praví Hospodin.
Všímám si ale ztrápených
a v duchu zkroušených,
kteří se chvějí před slovem mým.


Mal 3,6
6Já Hospodin se neměním – proto jste, synové Jákobovi, nebyli zničeni.


Žl 90,2
2  Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.


Žl 102,26-28
26  Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. 27 Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. 28 Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Tab.1

Boží vztahovost navenek

Ve Starém zákoně se uvádějí dvě skutečnosti - o Boží vztahovosti navenek, což je specifický rys svovody Boha vůči světu a následně i ve světě a druhou skutečností je Boží transcendence vůči světu. Pravá transedence vyžaduje nejen nadřazenost nad světem a nezávislost  na světě. ale také to, že Bůh je osobou, protože pouze a výhradně osoní byté může být opravdu svobodného a nadřazené sobonímu tvoru. 

Projevování Boží transcedence vůči stvořenému světu Ve Starém zákoně

projevuje se mnoha způsoby:
- svatý (oddělenost od profánního), oddělenost Boha od světa ši jeho přesažnost vůči světu  jako základ Boží posvátnosti. V teologii Stvoření  v níž Hospodin jedná zcela svrchovaně, svobodně svým stvořitelským slovem (Gn1). Rovněž Boží všemohoucnost má mnoho společného s jeho transcendencí vůči stvoření. Také, Hospodin jedná a projevuje se ve světě zásadně vždy skrze prostředníky. Hořící keř ve 3. kapitole knihy Exodus je Boží posel - anděl, jehož prostřednictvím Hospodin promlouvá k Mojžíšovi (Ex 3.2). Totéž do jisté míry platí o Božím slově, o Božím duchu, co Božé moudrosti, jak je známe ze Starého zákona.

Soteriologický význam Boží transcendence

Pravá transcendence Boha vůči světu musí být nevyhnutelně provázena učením o možnosti svobodného působení Boha ve světě, o určité přítomnosti Boha ve stvoření, o určité imanenci Boha vzhledem k jeho dílu navenek. 

Výsostná logičnost trinitárního tajemství

Hospodin je jediný, nicméně není sám, neboť jedině za tohoto předpokladu v něm může být skutečná plnost života, není sám, neboť jedině za tohoto předpokladu v něm m§ůže být skutečná plnost života, Stejné pozadí by mohly mít vároky Boha, který sám v sobě rozlouvá, jako by byl větším počtem debatujících a rozhodujících osob .


Gn 1,26
26  I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“


Gn 3,22
22  I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“


Gn 22,7
7  Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“


Iz 6,8
8  Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Jestliže je Bůh tak bytostně meziosobně vztahový "navenek", jak by mohl být sám v soběnevztahový? Pokud by byl Bůh smlouvy věčnou samotou,triktní vnitřní mologičmností, pak by mu stvořenípřidávalo novou kvalitu meziosobní vztahovosti, a proto by nemohl být opravdu na světě nezávislý a vůči světu zcela svobodný.