Historický Ježíš: část 7 Boží království (1) v chápání u Židů

Pro Židy znamenalo Boží království vládu Boha nad stvořením. Ve Starém zákoně se mluví o Bohu jako o králi (Ž 47; 93; 96-99), jako o vítězi nad mocnostmi chaosu (Ž 46; (Dt) Iz 40,21-26 aj.). jako o zachránci nuzných (Ž 90; 22; 126; Iz 9 aj.) a jako o všemocném soudci  (Sf 1,44 - 18; AM 5-6 aj.). V pozdějším židovstvu převládalo mínění, že lidé panování boží odmítají. Přímá Boží  vláda je omezena na nebe a na zemi dochází uznání je skrze spravedlivé, kteří se přiznají k Tóře a vyznávají jediného Boha. Několikrát se řídká, že spravedliví na sebe berou jho království božího, když recitují „S ma (Dt 6,4 – 9).

Druhý význam představy o Božím království sahá do počátku války makabejské, kdy vzplanulo apokalyptické blízké očekávání. V nejstarším dílu Sibyliných proroctví (III,47n) čteme? „ a pak se zjeví u lidí velké království věčného krále.“ Rozšířen bylo také na Izraele soustředěné pojetí tohoto očekávání, které se objevuje ve II. dobrořečení Modlitby osmnácti proseb, tam je prosba k Bohu, aby se stal opět králem nad Izraelem, jako tomu bylo v době soudců.

Podobně byla známa už v době Ježíšově aramejská modlitba Kaddíš. Původně to byla modlitba zákoníků. Jež uzavírala přednášky haggady, ale už před pádem Jeruzaléma r. 70 po Kr. se dostala do synagogální liturgie. V oné době obsahoval první díl modlitby posvěcení božího jména zhruba tradici Da 2,20 a prosbu o příchod Boží království.

Království Boží je tu zřejmě již veličinou budoucnosti, konce časů, jejíž příchod bude znamenat dramatickou proměnu tohoto světa. Bude to spojeno s Božím soudem, jak se o tom hovoří např. u Za 14, v Žalmu Šalamounově 17, 21-41. V nanebevzetí Mojžíšově 10, nebo ve svitku Válka synů světla proti synům tmy v Kumránu 1 QM VI,6). V tomto smyslu bylo království boží jistým druhem mesiášského království, jež sice nese některé rysy nového věku, ale v zásadě je též myslitelné i jako království tohoto světa.

Důsledné oddělení mesiášské doby od přicházejícího světa je příznačné až pro Ezdrášovu apokalypsu (4 EZdr.) a pro syrskou apokalypsu Báruchovu (kolem r 100 po Kr.) a je později uznávána v celém rabínském židovství. Ale v apokalyptice před válkou židovstva nemůžeme zřetelně oddělit očekávání království božího od představy mesiánského království.

Literatura:

Petr Pokorný: Vznik Christologie, Praha: Kalich

Historický Ježíš: část 6. Etika v Ježíšově učení 1

Ježíšova etická nauka, reprezentovaná jeho slovy a činy, je podstatnou a neodmyslitelnou součástí světového dědictví. Je inspiračním zdrojem pro mnoho lidí, a to nejen křesťanů, do dnešních dní- Jeho nauku je možné charakterizovat jako antropocentrickou, protože teocentrickou, anebo opačně, teocentrickou, a proto antropocentrickou. Ježíšův vztah k lidem a nárok, který na ně klade, stojí vedle Boží lásky a Boží důvěry v člověka. Z hlediska antropologického stojí v centru Ježíšovy pozornosti člověk jako bytost povolená Bohem ke spáse, již je adresována Boží nabídka, na níž však má svobodně odpovědět. V této svobodě a odpovědnosti člověka před Bohem spočívá jeho důstojnost.

Ježíšova etika v kontextu židovské etiky

Charakteristika židovské etiky

Židovská etika je interpretací vůle Boží.  S touto Boží vůlí se člověk může setkat v Tóře, ve stvoření a v budoucím Božím eschatologickém jednání. Ústřední postavení připadá Tóře. V pozdním židovstvu je na jedné straně interpretována jako kosmický Zákon a identifikována s Moudrostí Boží ve stvoření. Na druhé straně garantuje přístup k eschatonu, neboť ten, kdo ji věrně dodržuje, bude občanem nového světa (eónu). Ježíšovu etiku lze podle Theisen – Merz vidět v tomto trojím rozměru: etika podle Tóry, mudroslovná etika, eschatologická etika.  

Etika podle Tóry

Ježíš byl často charakterizován jako ten, kdo překonal etiku Tóry. V tom bylo viděno specifikum jeho etiky. Přitom se ovšem, ztrácelo ze zřetele diferencované pojetí Zákona v Ježíšově učení. Židovskému pojetí Zákona bylo nediferencovaně připisováno:

A) absolutizace zákona

B) Kauzálnost – systém zákazů a příkazů

C) morálka odměny

D) formalismus

E) Zákon chápaný jako břemeno / z něhož Ježíš člověka vysvobodil)

V samotném židovství však existují odlišné přístupy, v nichž tématika smlouvy a vyvolení má přednost před sebepochopením Židů jako lidí pod Zákonem. Zákon je chápán především jako dar, který umožňuje člověku dosáhnout skutečné svobody.

Ježíš se pohyboval v rámci tehdejší židovské společnosti a na ni reagoval, není zapotřebí ho z této společnosti vydělovat. Podobně jako jiní učitelé vedl diskuse o sporných otázkách s jinými, odpovídal na teologické otázky laiků, měl žáky kolem sebe, učil v synagoze. Byl považován za učitele Zákona podobně jako Jak Křtitel, na něhož navazoval. Ježíšovi nesloužila Tóra jako cíl, ale jaké prostředek: Písmo zprostředkovává poznání spásného Božího jednání (eschatologického jednání). Aby se toto poznání mohlo prosadit v životní praxi člověka, jakožto vědomí absolutního Božího nároku na člověka, který vede k úplné svobodě a zodpovědnosti. Ježíš na jedné straně určití nařízení Tóry vyostřoval a zpřísňoval, a na druhé straně některá uvolňoval.

Je zřejmé, že Ježíš měl určité vzdělání, byl znalý Zákona a ústní tradice.

Ježíš zpřísňuje normy

Bůh nadevše – 1. Přikázání

Nepožaduje rozhodnutí mezi Bohem a císařem, ale mezi Bohem a mamonem: Mk 12,3 - 17; Mt 6, 24/LK 16,13

Zákaz zabití a manželské nevěry – cizoložství

Nejde o skutek, ale hříchem je již úmysl. Hříchem je již vnitřní smýšlení člověka a ne skutek sám  - špatné myšlenky vycházejí ze srdce.

Příkaz lásky k bližním

Příkaz je postaven paralelně naroveň lásce k Bohu. Radikalizován je ve trojím smyslu jako láska k nepříteli (Mt 5,43 . 48),, láska k cizinci (L 10, 25 – 37), láska k hříšníkům (L 7,36 – 50). Zárodky tohoto smýšlení jsou již ve Starém zákoně, především v Deuteronomiu. Ježíš je staví jako absolutní nárok lásky bez ohledu na náboženskou příslušnost, původ a sociální postavení. Bližní je každý člověk, a proto je třeba se ho ujmout, poskytnout mu pomoc a zájem. Takto radikálně nestavěl v té době etické požadavky žádný etický systém.

Zákaz nového sňatku

Tento zákaz je formulován tak, že chrání ženu, která byla rozlukou znevýhodněna (Mk 10,11n.) Prvotní církev vznikala tento zákaz poměrně volně ( 1 K 7,10 - 16; Mt 5,32; 19,8).

Zákaz přísahy

Má vést člověka k jednoznačnosti a odpovědnosti – Mt 5,3 nn; JK 5,12.1 zde prvotní církve pojala tento zákaz posléze volněji ( 2 K 11,31 ; Ga 1,20; Ř 9,1; Mt – ano, ano – ne, ne).

 M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha, 2010

Historický Ježíš: část 5 Galiea bylo místo Ježíšova působení

Převzato z : https://cs.wikipedia.org/wiki/Galilea#/media/File:Jizre%27elsk%C3%A9_%C3%BAdol%C3%AD.svg

Galileu, ležící v části biblické Palestiny, je možno rozdělit na tři oblasti:

Horní Galileu (s hornatým povrchem 600 -1200 m n.m.), Dolní Galileu (kopcovitá krajina 100-600 m n. m.) a okolí Genezaretského jezera, Nazaret, místo Ježíšova života do jeho veřejného vystoupení. Ostatní známá místa jako Kafarnaum, Magdala, Chorazim. Bethsaida, leží v blízkosti Genezaretského jezera. Nedaleko Galileje leží i město Naim (Jezreelská rovina) Ceasereia Filipova, Dekapolis, na severozápadě pak města Tyrus a Sidon. Jde o relativně malé území, které mělo rozlohu asi 1 600 km2.

Prorok Izaijíš nazýval Galileu "Galileou pronárodů" (Iz 8,23) zřejmě v důsledku jejího osídlení cizími národy po jejím dobytí Asyřany. Ještě 1 Mak 5,14 hovoří o pohanské Galileji, ale z 1 Mak 5, 17 je zřejmé, že tu byli nasazeni i Židé. Aristobulos I. (104 - 103 př. Kr.) Gelileu dobyů, násilně rujudaizoval a připojil k Judsku. 

A tak se stala celá oblast opět židovskou. I v době, kdy Pompeius dobyl Judsko, byla Galiea židovská, neboť Popeius "osvobodil" helénistické městské státy od židpvské navlády a ve správě velekněze ponechal pouze ta území, která byla židovská : Judsko, Pereu a Galileu. 

Galilea byla ze všech stran obklopena kvetoucí helénistickou kulturou, tvořila tedy židovskou enklávu ve svém helenisticky orientovaném okolí. Šířila se i za Horodovy podpory (Tiberias, Sephoris. 

Převzato z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Judea

V době Ježíšově to bylo tedy zcela jistě území s převahou židovského obyvatelstva. Z hlediska náboženského byla Galilea dobově hodnocena jako země nábožensky nevzdělaných, ale obyvatelstvo mělo hluboký vztah k Chrámu. Platilo chrámovou daň, desátky. účastnilo se slavení svátků, v krizových časech stálo na straně Chrámu.  Ve vztahu k Zákonu lze předpokládat, že farizejská strana nebyla v Galileji v době Ježíšově určujícím proudem. Pravděpodobně zde byla jiná verze halachy než judsko-farizejská. Galilejci chovali vůči Tóře úctu, ale měli liberálnější vztah k jídelním předpisům a předpisům o kultovní čistotě vůbec. S tím může souviset i Ježíšova liberálnost vůči jídelním předpisům a otázkám kultovní čistoty.  

Galilea byla tedy prostředím, kde Ježíš vyrůstal, žil, pracoval, kde začal se svým veřejným vystoupením a odkud získal své nejbližší spolupracovníky, kde oslovil zástupy tak, že širší okruh jeho přívrženců včetně žen s ním putoval, až to až do Jeruzaléma. 

Ačkoli lze Galileu považovat za Ježíšovu otčinu, přesto se podle tradice Matouše a Lukáše (v protikladu k Matoušovi a Markovi) nenarodil.

Literatura:

M. Ryšková: Doba Ježíše z Nazaretu, Praha, 2010

Historický Ježíš: část 4 Ježíš a jeho doba

Od 60. let minulého století se objevují znovu snahy k vypátrání historického Ježíše. A jak čas postupuje a přicházejí nové a nové poznatky, uhasíná i skepse vůči zprávám v evangeliích. Avšak, ve vztahu k evangeliím musíme být opatrní z jednoho důvodu: evangelia nelze chápat prioritně jako historické dokumenty v našem chápání, ale jako svědectví víry, určená k probuzení víry i posílení víry. Jsou svědectvím, které spočívají na historickém podkladu, ale tento základ odrážejí transformovaně, jinak řečeno, z hlediska víry. 

V současností chápeme Ježíše na základě jeho židovství, v minulosti byla tendence Ježíše vydělit z jeho židovského prostředí.  Ježíš byl Židem své doby, zůstal vázán na svá židovská východiska, ale na druhé straně, bezpochyby, tato východiska překročil a byl více, než Židem své doby, by náboženským géniem, a to především, vyvoleným Božím, teologickým jazykem řečeno Synem Božím.  Novozákonní texty to dosvědčují zcela jednoznačně. 

O historických faktech v Evangeliích a ve Skutcích

A nyní, i v tomto tématu budeme opatrní. Prvotní církev nebyla zainteresována na historických detailech, které my považujeme za důležité. V různých skutečnostech jako o potvrzených historických faktech,   musíme postupovat obezřetně.  S jistou výjimkou autora Lukášova evangelia s Skutků chápeme evangelia kérygmaticky. Avšak nemáme jiní zdroje informací, jako například o data jeho narození či úmrtí, přesné podoby a sledu jeho konkrétních činů, tak jeho rodiny, učedníků a jejich působení. dějin prvotní církve apod. Přesto lze vytvořit relativně spolehlivý obraz Ježíšova působení v kontextu jeho doby, ale bude vždy do určité míry závislý na názorové orientaci toho kterého badatele či autora.  

Literatura: 

M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha 2010

Další díl: Galiea - Místo Ježíšova života a veřejného působení

Historický Ježíš: část 3 Jeho poslání a učení

Klíčovým bodem Ježíšova učení bylo „království Boží“. Nestavěl na morálních apelech, Jeho blahoslavenství jsou ve své nejtypičtější podobě dochovaná v L 6,20 – 21 výlučně zaslíbením. Druhý krok jeho učení vychází z toho, že chudí mají důvod nenávidět bohaté. Nenávist však vnitřně rozkládá hnutí chudých a jen zvyšuje jejich odcizení. Proto Ježíš spojuje bezpodmínečné zaslíbení chudým z výzvou k milování nepřátel (L 6,27 par.) Láska ve smyslu agapé (jeho pojetí) není žádný sentiment umožňuje jednat s nepřítelem věcně a distancovat se od jeho jednání, ale je motivována hlouběji, než pouhý cit. Jde o to, přát nepříteli podíl na královstvím Božím, které je zaslíbeno slabším.

Ti se v eschatologické perspektivě  dostávají na vítěznou stranu a tím, že svůj vztah k nepřátelům formují z tohoto hlediska, nemohou nic ztratit.

Dosah souvztažnosti mezi blahoslavenstvím chudých a výzvou k milování nepřátel nebyl dosud doceněn. Vychází už toho, že viníci jsou sami  obětmi a je možné, ano nutné, oddělit špatného člověka od zla, které ho ovládá a které on sám stále rozmnožuje.

To je smyslem odpuštění, které Ježíš zvěstoval v Božím jménu (Mk 2,5.7 parr L 7,47n). 

Odpuštění nezbavuje člověka povinnosti nedělat špatné věci a odpouštějící se musí snažit také zabránit druhým v konání zlého, nicméně motivace a s ní i východisko dalších úvah a akcí je odlišné,.

Analyzujeme-li ježíšovské tradice jako celek, zjistíme analogickou strukturu v Ježíšových exorcismech. Posedlí jsou osvobozeni od zlých duchů. Kteří je ovládali (Mt 17,18 aj.). Hříšník je ve stejném postavení jako nemocný a jeho vymanění ze zlé moci tím, že je mu odpuštěno, předjímá „království Boží“ (Mt 12?28par). Ježíš nedělil lidi na dobré a zlé, ale na ovládané zlými silami a osvobozované.

Problém, že Ježíš očekával příchod království Božího v jeho plnosti jako dějinně blízkou událost, podle Mt 10,23 snad v několika měsících. Toto očekávání se nesplnilo.

Tematizace tohoto pochybení je předpokladem k tomu, abychom Ježíšovi porozuměli. Je důležité, abychom si to uvědomili.

Čím bychom mohli Ježíšův omyl relativizovat – tím, že apokalyptický projekt nebyl jediným rámcem, v němž vyjadřoval své poselství světu. Často argumentoval i Stvořitelským řádem, odvolával se na nebeského otce, který dává slunce i déšť spravedlivým i nespravedlivým (Mt 5,45).

Časový a kosmický rozměr rozměr Ježíšova pojetí království Božího nelze z ježíšovských tradic vymazat. Království Boží předjímal ve svých symbolických činech i ve svých podobenstvích. Nebyla jen ilustrací jeho učení, ale v jeho pojetí byla součástí nové skutečnosti, způsobem, jímž „království Boží“ vstupovalo do dějin. Část důrazu se z budoucnosti přesunula na přítomnost. Tam, kde Ježíš mluví, že se v ježíšovské tradici mluví o tom, že království Boží se přiblížilo (Mt 4,17), je budoucí rozměr stále zřetelný, kde se mluví o tom, že nás zastihlo (Mt 12,28par Q- vystupuje do popředí přítomný rozměr.

Závažný argument, který relativizuje Ježíšovo blízké očekávání viditelné proměny světa, se opírá o pozorování, že blízké očekávání vyvrcholilo po jeho smrti., když byl význam nejúspěšněji vyjadřován pojmy, které hrály roli v apokalyptice, zejména obrazem vzkříšení, jež patřilo k apokalyptickému obrazu konce tohoto věku.

Historický Ježíš: část 2. Ježíšovo prostředí

Podle tradic z vyprávění o Ježíšově narození z evangelií Matouše a Lukáše je místem narození Ježíše Betlém. Obě tradice jsou na sobě nezávislé, jsou neseny teologickým zájmy ukázat Ježíše jako skutečného potomka Davidova. Obě jsou i odpovědí na námitky proti Ježíšovi, že je galilejského původu z Nazareta.  Jeho život v Nazaretě je potvrzen v evangeliích podle Marka a Jana a obě evangelia o Ježíšově narození v Betlémě nic nevědí. Marek zdůrazňuje jeho původ z Nazareta (Mk 24, 1047, 14,67, 16,6), Nazaret je označen jako jeho rodné město, Jan (1,45n.) označuje Nazaret za město, odkud Ježíš pocházel, podobně i v odpovědi Nikodémovi (J7,52) je poukázáno na Ježíšův galilejský původ.

Ale v dalších bádání ...

V dalších bádání se mezi exegety prosazuje  tendence považovat narození v Betlémě především za teologický postulát, i když autoři Matoušova a Lukášova evangelia vycházejí z navzájem nezávislých tradic, které se však shodují, že se v Betlémě narodil. Ale nelze přinést rozhodující důkaz, že se v Betlémě narodil, takže ponecháváme její historickou věrohodnost otevřenou. 

Proč teologický význam?

Pro evangelisty měl Betlém teologický význam důkazu z Písma (Mt 2,6 odkazuje se na MT 5,2). Autoři Matoušova a Lukášova evangelia znali tradici narození v Betlémě, ale každý ji vyložil a zapojil do svého teologického konceptu jiným způsobem.

Nazaret byl v době Ježíšově malé a bezvýznamné sídliště, v němž žili lidé ve velmi chudých podmínkách, částečně v jeskyních upravených v bydlení. Nazaretští se zabývali především zemědělstvím, Ježíšova rodina byla řemeslnicko-zemědělská.  

Synagoga v Nazaretu?

Podle evangelií byla v Nazaretu synagoga, ale archeologie ji dosud nepotvrdila. Ale v době Heroda Antipa bylo 6 km od Nazareta znovu vystaveno město  Sephoris, zničené v roce 4 př. Kr. syrským legátem Varem, jako hlavní město knížectví. Antipas přeložil své sídlení město do Tiberiady, kterou nechal vystavět asi roku 19.

O těchto městech se z Písma nic nedozvíme, ale Ježíš je asi dobře znal.  V každém případě mu však život v městských centrech nebyl neznámý, ale v těchto helénistických městech nepůsobil. Přednostně působil na venkově a v malých městech, kde bylo nanejvýš 2000 obyvatel. 

Kafarnaum

Archeologické nálezy potvrzují údaje z evangelií. Byla ze vykopána synagoga (sice novější, ale z pozůstatky z doby Ježíšovy) a s  velkou pravděpodobností i Petrův dům, velmi chudý s pozůstatky, které prozrazují rybářské řemeslo. 

V době Ježíšově bylo Kafarnaum i obchodním střediskem. Vedla k nim cesta do měst Filipovy tetrarchie. Kolem roku 2.- 4. př. Kr. nedaleko Bethsaidy Filip vybudoval město Julias, která byla zkratkou Via maris. V době Ježíšově bylo Kafarnaum čistě židovské neopevněné městečko, kde žili rybáři, řemeslníci a dobrní obchodníci.

Ježíšova rodina

O jeho životě před veřejným vystoupením nic nevíme, ale můžeme se domnívat, že pocházel ze sociálně nepříliš movité řemeslnicko-zemědělské rodiny z Galileje a byl dobře obeznámen z životem chudých lidí. Matoušova a Lukášovo evangelium obsahují sice vyprávění z období o jeho dětství, ale svým literárním druhem a teologickým záměrem byly výpovědi natolik teologizovány, že se z nich nedají, pokud jde o rodinu samu, vytvořit historicky přesně závěry. 

U Matouše a Lukáše se vyprávění o jeho dětství shodují v několika podstatných věcech - jmenují Ježíšovu matku Maria (a také u MK 6,3) a jejího muže Josef (i v L 4,22, J 6,42). jeho narození uvádějí do vztahu k Herodu Velikému a k Betlému. Obě tato evangelia uvádějí Ježíšův rodokmen, jakkoliv rozdílný, který zařazuje Ježíšovu rodinu kdo potomků Davidových.  Jako syn Davidův je Ježíš uveden v MK 10,47nn. 

Ježíšův vztah k rodině

Ježíšova rodina nebyla z počátku s jeho působením vůbec nadšená, a považovali ho za pomateného (Mk 3,21), za nebezpečného, nedůvěřovali mu ( J 7,5). Ježíš měl proto k ní odstup (Mk 3,31 - 35 par, L 11,27n)., ale nejen proto. Ale po jeho smrti hráli v prvotní církvi významnou roli - jeho matka stála u zrodu církve, jeho bratr/bratranec Jakub se stal ve 40-ti letech hlavou jeruzalémské obce, jeho další příbuzný (1 K 9,5) se podíleli na misijní činnosti. Janovo evangelium navíc připisuje Ježíšově matce zvláštní místo v Ježíšově působení (J 2,1 - 12) a pod křížem (19,26n.), které zdůrazňuje její významnou roli v prvotní církvi. K tomu viz Eusebiovy dějiny. 

Rudolf Pesch se ve svém obsáhlém komentáři k Markovu evangeliu se věnuje podorobně i dochovaným zprávám o Ježíšově rodině, o jeho sourozencích. Tradice uchovala i některá jména z nich. Lákáš sděluje (2,7), že Ježíš stojí na místě prvorozence, který je zasvěcen Bohu a pojem prvorozený má především teologický význam. 

Na základě samotných biblických textů a dobových mimobiblických textů svědectví o Ježíšově jednorozenectví nelze jednoznačně rozhodnout, ale zdá se, že tato svědectví mluví ve prospěch chápání tzv. Ježíšových sourozenců jako skutečných sourozenců. Tím není dotčen Ježíšův božský původ.

Pramen:Ryšková, M. Doba Ježíše Nazaretského, Praha 2010

    

Christologické tituly

Ježíš Kristus, život a dílo

        Tento christologický problém řeším postupem podle titulů, které jsou postupně dávány Ježíši Kristu. Téma jsem si vybrala proto, že při studiu ztrácím linie, které probíhají Novým zákonem, a jeho zpracováním vytvořím praktickou pomůcku pro lineární pojetí času, na kterém je Nový zákon postaven – k tomu Žid. 13,8 a Dei Verbum, kapitola 5. Každý z titulů obsahuje jedno řešení christologického problému: Prorok, Mesiáš - Kristus, Syn člověka, Syn Boží, Syn Davidův, Služebník Hospodinův, Král, Spasitel, Pán, Svatý Boží, Bůh, Logos, Velekněz, Beránek, Soudce, Prostředník. Pro účely této práce jsem zvolila linii, v které se jeví průběh jeho života a díla: I. Historické dílo Ježíše Krista, II. Eschatologické dílo Ježíše Krista a III. Aktuální dílo Ježíše Krista podle Apoštola Pavla.  

I. Historické dílo Ježíše Krista

Titul „Prorok“ byl nahrazen jménem Kristus, když židokřesťanské učení bylo v křesťanství překonáno. V SZ se objevují všechny možnosti a podoby, které prorok přijal (Dt 18,15; Skut. 3,22; Skut. 7,39). Židům se jevil prorok jako eschatologická osoba, nejdůležitějším byl Eliáš, posel Boží, kazatel, který připravuje cestu Hospodina pro ustanovení království. V NZ nejprve vystupuje v roli proroka Jan Křtitel (Mat. 17, 10-13), který byl považován za eschatologické znovu znovuvtělení Eliáše (Mat; 11,9, Luk 1,76; Mar. 6,14 – 15; Mar. 8,28). Z obou citátů z Markova evangelia vychází přesvědčení, že Ježíš měl být vzkříšeným Janem Křtitelem. Židovské počátky „Služebníka Hospodinova“ vycházejí z Izaiášova proroctví (Iz 42,1-7; 49,1-6; 50,4-9; 50,4,11; 52,13; 53,12). Služebník je obtížen hříchy, aby mohly být odpuštěny (myšlenka zastoupení). Utrpení služebníka je vykupitelské. Ježíš nikdy nekázal vlastní osobu a smrt považoval za nedílnou součást svého díla: Mar 2, 18,20 (Ježíš zde vyjevuje, že je Mesiáš); Luk. 13,31-33 (Ježíš zde na sebe bere úlohu služebníka Hospodinova); Mat. 12,39-40 (Ježíš zde oznamuje svou smrt a vzkříšení); Mar. 8,31, Mar. 9.31, Mar. 10,33 - 34 (Ježíšovo trojí oznámení smrti následovalo za Petrovým vyznáním).  Myšlenka zástupného utrpení byla úzce spjata s jeho vědomím o vlastním vztahu k Bohu a s jeho mesiášským vědomím, nikoliv ve spojitosti s Izaiášem. Při ustanovení Svaté večeře Páně Ježíš spojuje svůj úkol s posláním, které Izaiáš přisuzuje služebníku Hospodinovu, smrtí za mnohé zřizuje novou Boží smlouvu s lidem a znovu obnovuje prohlášení o své zástupné a smírčí smrti (viz také IZ 42,6; 49,8). O Synu člověka se zmiňuje Mar. 10,45.   Ve Filip. 2,5nn jsou zmíněny pojmy: a) Syn člověka, b) Pán (Kyrios), c) Služebník. V titulu Adam spatřujeme úkol Ježíše splnit Adamův úkol, jako Služebník Hospodinův (ebed Jahve) odčiňujíc vinu člověka. Titul Prostředník je zmíněn v Dan 7,13, pak IV. Ezdráš kap. 13 jako apokalyptický Prostředník, titul Vykupitel stojí v pozadí za titulem Syna člověka, kdykoliv hovoří o svém díle. Titul Beránek Boží se dá vázat s titulem Služebník a obětování beránka je smírčí obětí za hříchy (Ex. 12; Lev. 18). Základ obou pojmů spočívá v oběti za hříchy. Avšak každý z těchto pojmů zdůrazňuje samostatně jedno z hledisek smíření. Dva důvody proto, že i v těchto případech jde o trpícího Služebníka (viz Jan 19,36). Ježíšovy kosti nebyly zlámány v souvislosti se SZ (Ex. 12,46; Num, 9,12).

II. Eschatologické dílo Ježíše Krista

Velekněz je Ježíšovo jméno, které se objevuje až po jeho smrti. Titul Velekněz je jediný z titulů, který zahrnuje všechna tři stadia Ježíšova života. Pramenem k titulu Velekněz je epištola k Židům která v kapitole 7 definuje Ježíše Krista jako pravého Velekněze. Předobraz Velekněze nalézá v Melchisedechovi (viz Gen. 14,17-20, Žalm 110 – případ z historie patriarchů, Melchisedek  jako prototyp Mesiáše). Velekněz naplňuje úlohu Prostředníka (Žid. 8,6, 9.15 a 12,24, Tim. 2,4-6)) a z hlediska Ježíšova pozemského života se pojem Velekněz spojuje s pojmem Služebník a Syn člověka. Christologie „Velekněze“ nehovoří jen o božském, ale i lidském charakteru Ježíše Krista. Prostřednictví je lidské dílo a je to čin vtělení. Božství a lidství je stejně zastoupeno. Titul Velekněz zahrnuje celý historický život Ježíšův. Jeho eschatologické dílo jako Ježíše -Velekněze  je vysloveno v Žid. 9,28.  Podstata pojmu Mesiáš má eschatologickou povahu už v počátcích. Pro výjimečné místo, které zaujímá, vytváří další pojmy, které s ním souvisejí. Eschatologická funkce Mesiáše je funkcí pozemskou a to je důvod židovského očekávání, nadějí.  V poexilní době se tato myšlenka objevuje znovu.  Tituly „Syn Davidův“ (Luk. 1,32-33, Luk. 2,4) a „Král“ (Skut. 2,30-31) vycházejí z naplnění úřadu izraelského krále, viz též Řím. 1,3), Mar. 12,35 – 37 a 3,33). Titul Spasitel je patrný v 1. Jan 5 a pak ve všech hlásání Božího království. Titul Syn Boží není totožný s titulem Mesiáš. Tento titul si Ježíš dal sám, protože žádný židovský mesiášský text nenazývá Mesiáše tímto titulem. K tomu však z Nového zákona: Mat. 13,32. Ježíš tímto titulem vyjadřuje výjimečnou a jedinečnou jednotu s Otcem – k tomu i Mat. 11,27. 

III. Aktuální dílo Ježíše Krista a Ježíšovy tituly

Zřejmě titul Kyrios obdržel Ježíš později, podle všeho mimo prvotní sbor.  Oslavený Ježíš je středem bohoslužby od prvních dob. Vzkříšený Ježíš Kristus je Pánem církve a tím celého světa. Ve Večeři Páně se projevuje jako neviditelná hlava. Církev očekává jeho návrat. Nejstarší slovo, které známe, zní, „Maranatha“ – Pán přichází. Pán přichází do našeho společenství, co našeho sboru shromážděného kolem večeře. U Pavla je zmínka v 1. Kor. Kap. 10 – 11, 12,3, Řím. 10,9, Filip 2,9 – 11. Kyrios je obsažen v apoštolském vyznání. Katechismus se zmiňuje o Ježíši Kristu jako o Soudci v § 679, v § 1059,v § 1051 a v § 682. Pojem Logos označuje vztah mezi Kristem a Bohem a otázku preexistence Kristovy. U stoiků je to v jsoucnu od počátku tkvící (imanetní) rozum. U Platóna je to jedna idea ze světa idejí – ze světa realit. U Filóna pak pojem znamená jednající božstvo.  Zatímco u Filóna jde o gnostickou spekulaci, u Jana o teologickou spekulaci.

Svůj vnitřní život, v období zralosti, jsem spojila se studiem teologie a s úsilím o duchovní vývoj. Pochopila jsem, že systematická teologie je pro mne sice velkým úskalím, ale současně i užitečným duchovním zápasem se sebou samotnou. Vybrané téma mi pomáhá k hlubšímu vstupu do tajemství Kristova života a promýšlení jeho působení i v mém nitru, spojuji s tématem svůj modlitební řád i kontemplaci. Děkuji za příležitost si prohloubit znalosti a duchovní vědomí.   

Použitá literatura i doporučená literatura:

Cullman, O. Christologie Nového zákona. Praha: Kalich, 1976. Překl. Luděk Brož. 117s.

Pospíšil, C. V. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. 4.vyd. Praha: Krystal OP: Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 462 s. ISBN 978-80-87183-21-2

Müller, G. L. Dogmatika pro studium i pastoraci. Překl. Jan Frei. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 888s. ISBN 978-7195 -239-6

Jeruzalémská Bible. Písmo svaté vydané jeruzalémskou biblickou školou. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. 2009. 2227 s.  ISBN 978-80-7195-289-1

Katechismus Katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 760 s. ISBN 80-7192-473-3

Dei verbum. Dostupné z:

http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html.  Cit. [2015-03-14]

Rozsévač a semeno: část 2

Půda podél cesty

Podobenství o rozsévači hovoří hlavně o vlivu půdy na vzrůst semene. "Neprospěje vám, když budete kritizovat mé dílo nebo podléhat zklamání, že mé dílo neodpovídá vašim představám. Pro vás je nejdůležitější  otázkou: Jak se zachováte k mému poselství? Váš věčný osud závisí na tom, zdali poselství přijmete nebo zavrhnete."

Když Pán Ježíš vysvětloval, co představuje semeno zaseté podél cesty, řekl: "Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty" (Mat 13,19). Semeno zaseté podél cesty představuje Boží slovo, které padne do srdce nepozorného posluchače. Srdce toho člověka se podobá tvrdé cestě udusané nohama lidí a zvířat, které se stalo pohodlnou cestou, vhodnou pro světské zájmy, světské radovánky a hříchy. Když se člověk nechá pohltit sobectvím a hříšnými sklony, je "oklamán hříchem a zatvrzen" (Žid 3,13). Jeho duchovní schopnosti ochrnou. Slyší sice Boží slovo, ale nerozumí mu. Nechápe, že platí pro něj. Neuvědomuje si, co potřebuje a co ho ohrožuje. Nevnímá Kristovu lásku a nevšímá si poselství Jeho milosti. Má dojem, že se ho netýká.

Semeno Boží pravdy

Právě tak jako jsou ptáci připraveni sezobat obilí rozeseté na cestě, tak se i satan snaží vybrat semeno Boží pravdy z lidského srdce. Obává se, že Boží slovo probudí lhostejné, že zapůsobí na zatvrzelá srdce. Všude tam, kde se káže evangelium, je přítomen i satan a jeho andělé. Zatímco nebeští andělé usilují, aby Boží slovo zapůsobilo na srdce lidí, nepřítel pohotově dělá všechno pro to, aby zůstalo neúčinné. Snaží se mařit dílo Ducha svatého s horlivostí, která odpovídá jeho zlobě. Zatímco Kristus přitahuje člověka svou láskou, snaží se satan odvrátit pozornost člověka, který je puzen hledat Spasitele tím, že zaměstnává jeho mysl pozemskými zájmy. Vzbuzuje COL 45 pochybnosti a nevíru, vyvolává v něm kritiku. Posluchačům se například nemusí líbit výběr slov a chování řečníka a zaměří svou pozornost pouze na tyto nedostatky. A tak pravda, kterou potřebují a kterou jim Bůh milostivě posílá, nevyvolá u nich žádný trvalý dojem. Satan má mnoho pomocníků. Mnozí z těch, kdo se vydávají za křesťany, pomáhají pokušiteli vybírat semena pravdy ze srdcí jiných lidí. Mnozí vyslechnou kázání Božího slova a doma je pak kritizují. Kázání podrobují kritice podobně jako nějakou přednášku nebo politický projev. Poselství, které měli přijmout jako Boží slovo, zlehčují a zesměšňují. Často hovoří o povaze kazatele, jeho pohnutkách a činech, ale také o chování jiných členů církve. Přísně je odsuzují, šíří klepy a pomluvy, a to i před neobrácenými. 

Na skalnatá místa

"U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý; když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá" (Mat 13,20.21).

Semeno zaseté na skalnaté místo nemá mnoho půdy. Rostlina sice rychle vzejde, ale její kořen nemůže proniknout do skály, nemůže čerpat živné látky pro svůj vzrůst, brzy zahyne. Mnozí, kteří se hlásí ke křesťanství, jsou jen posluchači, u kterých semeno padlo do skalnaté půdy. Podobně jako pod tenkou vrstvou půdy je skála, tak pod vrstvou dobrých přání a tužeb je sobectví přirozeného srdce. Nikdy nepřemohli sebelásku. Nepochopili závažnost hříchu a jejich srdce se ještě nepokořila vědomím viny. Tato třída lidí se nechá snadno přesvědčit a vypadají jako obrácení, ale jejich náboženství je jen povrchní.

Tito lidé neodcházejí od víry proto, že přijali Boží slovo velmi rychle a s radostí. COL 47 Jakmile Matouš uslyšel výzvu Spasitele, okamžitě všeho zanechal a následoval Pána Ježíše. Bůh si přeje, abychom jeho slovo přijali hned, jakmile se s ním seznámíme a abychom ho přijali s radostí. "V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání" (Luk 15,7). A radost má také každý, kdo věří v Krista. Avšak lidé, kteří podle podobenství přijímají Boží slovo hned, nepočítají s důsledky. Neuvažují, co toto slovo od nich požaduje. Neporovnávají je se svými životními zvyky a nepodrobují se plně jeho vládě.

Kořeny rostliny pronikají hluboko do půdy. I když je nevidíme, vyživují rostlinu. Podobně i duchov-

ní život křesťana je vyživován vírou, neviditelným spojením s Kristem. Avšak posluchač, u něhož semeno padlo na skalnaté místo, nespoléhá na Krista, ale na sebe. Spoléhá na své dobré skutky a dobré pohnutky, je silný ve své vlastní spravedlnosti. Jeho síla nespočívá v Pánu a jeho moci. Takový křesťan „nezakořenil“, protože není spojen s Kristem.

Horké letní slunce, které semeni dodává sílu a umožňuje jeho zrání, zahubí vše, co nemá hluboké kořeny. Podobně člověk, který "přijímá slovo Boží s radostí, ale nezakořenilo v něm a je nestálý, když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá". Mnozí lidé přijímají evangelium jako prostředek k tomu, aby unikli utrpení, ale ne aby byli vysvobozeni od hříchu. Po nějakou dobu se radují, protože si myslí, že je náboženství osvobodí od těžkostí a zkoušek. Pokud jim jde v životě všechno hladce, mohou se jevit jako zásadoví křesťané. V těžké zkoušce však ochabují. Nedokáží snášet pohanění pro Krista. Když je Boží slovo upozorní na nějaký oblíbený hřích nebo od nich vyžaduje sebezapření či oběť, cítí se dotčeni. 

Aby svůj život důkladně změnili, vyžadovalo by to od nich příliš mnoho úsilí. Vidí jen dnešní nevýhody a zkoušky a zapomínají na to, že věčný život skutečně existuje. Jako kdysi učedníci, kteří opustili Krista, říkají: "To je tvrdá řeč. Kdopak to může poslouchat?" (Jan 6,60).

Mezi trní

"U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody" (Mat 13,22).

Semeno evangelia často zapadne mezi trní a plevel. Jestliže v lidském srdci nenastane mravní přeměna, jestliže se člověk nevzdá starých zvyků a způsobů hříšného života a nejsou-li ze srdce vypuzeny satanské vlastnosti, pak se pšeničné zrno udusí. Trní se rozroste a pšenici zahubí.

Boží milosti se může dařit jen v srdci, které je stále připraveno přijímat vzácná semena pravdy. Trní hříchu roste v jakékoli půdě. Nepotřebuje obdělávání ani ošetřování. Boží milost v srdci však musíme pečlivě pěstovat. Trní a planá růže je vždy hotova vyrašit, a proto musíme půdu soustavně čistit. Není- li srdce neustále pod Boží vládou, nepůsobí-li Duch svatý trvale, aby čistil a zušlechťoval povahu, projeví se v životě znovu staré zvyky. Jestliže lidé vyznávají, že věří evangeliu, ale přitom nejsou evangeliem posvěceni,  pak nemá jejich vyznání cenu. Jestliže nezvítězí nad hříchem, zvítězí hřích nad nimi. Bodláčí, které jen vysekáme, ale nevytrhneme i s kořenem, poroste znovu a zachvátí celé srdce.

Kristus upozornil na věci člověku nebezpečné. Marek zaznamenal Kristovu zmínku o starostech tohoto světa, svůdnosti bohatství a žádosti po jiných věcech. Lukáš jmenuje starosti, bohatství a smyslnost. To všechno dusí rostoucí duchovní semeno Božího slova. Člověk přestává čerpat sílu od Krista a duchovní život v srdci odumírá.

Příprava půdy

V podobenství o rozsévači Kristus poukazuje na různé výsledky setí podle toho, na jakou, půdu semeno dopadne. V každém z uvedených příkladů jde vždy o téhož rozsévače a o totéž semeno. Jestliže v našem srdci a životě Boží slovo nemůže vykonat své dílo, pak podle Kristových slov musíme příčinu hledat v sobě. Jsme za to odpovědni. Je pravda, že se sami nemůžeme změnit, ale přesto máme možnost volby. Záleží na nás, jací chceme být. Posluchači, přirovnaní k cestě, ke skalnatému místu a k trní, nemusejí takovými zůstat. Duch Boží se stále snaží zlomit čarovnou moc toho pobláznění, které lidi váže k pozemským zájmům a probouzí v nich touhu po nepomíjejícím pokladu. Lidé však odmítají působení Ducha svatého, a proto přestávají vnímat a poslouchat Boží slovo. Jsou si sami odpovědni za to, že v jejich tvrdém srdci ne- zakoření dobré semeno a že v něm roste zlo, které brání jeho rozvoji.

Na dobrou půdu

Rozsévače nečeká vždy jen zklamání. O semenu, které padne na dobrou půdu, Spasitel řekl: "U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou" (Mat 13,23). "Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v ušlechtilém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu" (Luk 8,15). „Ušlechtilé a dobré srdce“, o němž mluví podobenství, není srdce bez hříchu. Evangelium má být přece hlásáno ztraceným. Kristus řekl: "Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání" (Mar 2,17). Ušlechtilé srdce má ten, kdo se dá přesvědčit Duchem svatým, vyzná svou vinu a cítí, že potřebuje Boží milost a lásku. Upřímně touží poznat pravdu, protože jí chce být poslušen. Dobré srdce je srdce věřící, srdce, které důvěřuje Božímu slovu. Bez víry je člověk nemůže přijmout. "Kdo chce přijít k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho pilně hledají" (Žid 11,6).

To "je ten, kdo slovo slyší a chápe". Farizeové v době Ježíše Krista zavírali oči, aby neviděli a zacpávali si uši, aby neslyšeli. Proto pravda nemohla vniknout do jejich srdcí. Ponesou následky, protože záměrně nechtěli slyšet ani vidět. Kristus však učil své učedníky, aby otevřeli svou mysl pro poučení a aby ochotně uvěřili. Dal jim požehnání, protože věřili tomu, co viděli a slyšeli. Posluchač, kterého podobenství přirovnává k dobré půdě, přijímá evangelium "ne jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, jímž skutečně je" (1Tes 2,13). Pravý učedník je pouze ten, kdo přijímá Bibli jako Boží hlas, který k němu promlouvá. Boží slovo je pro něj živou skutečností, proto ho přijímá s bázní. Otevírá mysl a srdce, aby je přijal. Takovými posluchači byli Kornelius a jeho přátelé, kteří apoštolu Petrovi řekli: "Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil" (Skut 10,33).

Historický Ježíš část 1. Pátrání po historickém Ježíši

Bádání o historickém Ježíši  je jen jedním rozměrem výkladu Ježíšovy osobnosti a jeho působení v dějinách, v kultuře, a že prakticky veškerý zájem o Ježíše vybudilo jeho církevní působení. Jak oba pojmy nelze směšovat, tak je ani nelze oddělit. Gerhard Ebeling formuloval teologickou vizi bádání tak, že pojal jeho hermeneutický klíč k církevní christologii.

Povelikonoční doba

Jednotlivé skupiny Ježíšových stoupenců vyjadřovaly Ježíšův význam různým způsobem, a proto, to byl ten důvod, nastala potřeba definovat zpětnou vazbu křesťanského zvěstování; k tomu: 1J 4,2 a J 7). Čtenáři se vyzývají výroky pronesené křesťanskými proroky s duchovním zaujetím. Vyznáváte Ježíše přišlého v těle, tedy Ježíše, který je nám dostupný prostřednictvím lidské paměti?

V druhé polovině 1. století se objevily texty, které se vracely zpět k pozemskému Ježíši, ty chápeme jako literární evangelia, které církev začala používat liturgicky a kanonizovala je, bylo největším důkazem, že se hledala zpětná vazba různých duchovních projevů.

O co jde v bádání o historickém Ježíšovi?

Nástrojem vzpomínky je kritická historická práce. Využívá současné nástroje a intelektuální postupy k odlišení vzpomínky od iluze.

Ježíšova postava je příliš vlivná

Ježíšova je nejen příliš vlivná, ale také aktuální, než aby se dalo v ní bádat nezaujatě. Je postavou všelidsky významnou, že nelze si odpustit úvahy o nových výkladech.   

Ježíš a církev

Ježíš není závislý na církvi, ale je tomu naopak. Ježíšovo působení daleko přesahuje hranice církve.

Pramen Q

Každý historický výzkum musí být založený na výpovědi nejméně dvou nezávislých svědků. I výzkum, o kterém zde hovoříme musí vycházet ze spolehlivých textů, většinou z dublet, s nimiž se setkáváme v Markově evangeliu a v prameni Q.

Tabulka 1

Látka obvykle přisuzovaná prameni Q

Matouš	Lukáš	Obsah
3,7b-12	3,7-9,16-17	Jan Křtitel: varování, zaslíbení toho, který přichází
4,2b-11a	4,2-13	Satan třikrát pokouší Ježíše (nestejné pořadí)
5,3.6.4.11-12	6,20b-23	blahoslavenství (rozdílné pořadí a znění)
5,44.39b-40.42	6,27-30	láska k nepřátelům; nastavit druhou tvář; dát plášť; dát těm, kdo prosí
7,12	6,31	co chcete, aby jiní dělali vám, dělejte vy jim
5,46-47.45.48	6,32-33.35b-36	milujte víc než jenom ty, kteří milují vás; buďte milosrdní, jako je milosrdný Otec
7,1-2	6,37a,38c	nesuďte a nebudete souzeni; míra, kterou měříte, bude naměřena vám
15,14; 10,24-25a	6,39-40	může slepý vést slepého?; učedník není víc než učitel
7,3-5	6,41-42	tříska v oku bratra, trám ve vlastním oku
7,16-20 (12,33-35)	6,43-45	dobrý strom nedává špatné ovoce; nesklízejí se fíky z trní
7,21.24-27	6,46-49	říkáte mi “ Pane, Pane“ a nečiníte, co vám říkám; slyšet má slova a činit je
8,5a-10.13	7,1-2.6b-10	setník z Kafarnaa prosí o pomoc pro nemocného služebníka, podivuhodná víra
11,2-11	7,18-28	učedníci Jana Křtitele; poselství pro něho; chvála na Jana Křt., že je víc než prorok
11,16-19	7,31-35	Jan Křtitel ani Ježíš nenašli oblibu u tohoto pokolení
8,19-22	9,57-60	Syn člověka nemá, kde by hlavu složil; kdo ho chce následovat, má nechat mrtvé, ať pochovávají své mrtvé
9,37-38; 10,7-16	10,2-12;	hojná žeň, málo dělníků; pokyny pro misijní cestu
11,21-23; 10,40	10,13-16	běda Chorazinu a Betsaidě; kdo slyší vás, slyší mě
11,25-27; 13,16-17	10,21-24	velebení Otce za zjevení maličkým; všechno je dáno Synu, který jediný zná Otce; blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte
6,9-13	11,2-4	modlitba Páně (rozdílné formy – u Mt delší)
7,7-11	11,9-13	proste a bude vám dáno; jestliže vy dáváte dobré dary, čím spíše Otec
12,22-30	11,14-15.17-23	vyhánění démonu Belzebulem; silný muž střeží svůj palác; kdo není se mnou je proti mně
12,43-45	11,24-26	nečistý duch vyjde, bloudí a přivede sedm jiných, horších
12,38-42	11,29-32	toto pokolení hledá znamení; znamení Jonášovo; lidé z Ninive a královna z jihu budou soudit
5,15; 6,22-23	11,33-35	lampa se nestaví pod nádobu; oko je světlem těla, je li špatné, tělo je ve tmě
23,25-26.23.6-7a.27	11,39-44	farizeové očišťují nádoby zvenčí; běda pro nedůslednost v desátcích a hledání prvního místa
23,4.29-31	11,46-48	běda zákoníků, neboť zatěžují lidi neúnosnými břemeny a stavějí pomníky prorokům
23,34-36.13	11,49-52	pravím/Boží moudrost praví: Pošlu proroky, kteří budou pronásledováni; běda zákoníkům
10.26-33; 12,32	12,2-10	všechno skryté bude zjeveno; nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo; kdo se ke mně přizná… před Bohem
10,19-20	12,11-12	učedníci předváděni do synagóg – pomoc Ducha svatého
6,25-33	12,22-31	nestarejte se úzkostlivě o tělo; pohleďte na polní lilie; Otec ví, co potřebujete
6,19-21	12,33-34	ne poklady na zemi, ale v nebi
Matouš	Lukáš	Obsah
24,43-44.45-51	12,39-40.42-46	pán domu a zloděj; věrný služebník se připravuje na pánův příchod
10,34-36	12,51-53	nepřinesl jsme pokoj, ale meč; rozdělení rodiny
16,2-3	12,54-56	schopnost vykládat znamení v přírodě by měla vést ke schopnost vykládat znamení přítomnosti
5,25-26	12,58-59	usmiř se dřív, než dojdeš k soudu
13,31-33	13,18-21	království Boží/nebeské: jako vzrostlé hořčičné seménko; jako kvas, který žena vmísila do mouky
7,13-14.22-23; 8,11-12	13,23-29	úzká brána, jíž nemnozí vcházejí; pán domu, který odmítá ty, kdo klepají na dveře; pohané přicházejí ze všech stran do království nebeského/Božího
23,37-39	13,34-35	Jerusalém, který zabíjí proroky, musí dobrořečit tomu, který přichází v Pánově jménu
22,2-10	14,16-24	království nebeské/Boží: velká hostina, pozvaní se omlouvají, jsou pozváni jiní
10,37-38	14,26-27	kdokoli přichází, musí dát přednost Ježíši před svou rodinou a nést kříž
5,13	14,34-35	neužitečnost soli, která ztratí chuť
18,12-14	15,4-7	člověk, který nechá 99 ovcí a jde hledat jednu ztracenou
6,24	16,13	nelze sloužit dvěma pánům
11,12-13; 5,18.32	16,16-18	Zákona proroci až do Jana Kř.; ani jediná čárka ze Zákona nepomine; rozvést se se ženou a oženit se s jinou je cizoložství
18,7.15.21-22	17,1.3b-4	běda pokušitelům; odpusť bratru, který se proti tobě prohřeší; Petr: jak často odpouštět
17,20	17,6	kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, pohnuli byste horou
24,26-28	17,23-24.37	znamení příchodu Syna člověka
24,37-39	17,26-27.30	jako bylo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka
10,39	17,33	kdo by se snažil svůj život zachovat, ztratí jej; kdo jej ztratí, zachová jej
24,40-41	17,34-35	té noci bude jeden ze dvou vzat a druhý ponechán
25,14-30	19,12-27	podobenství o hřivnách/talentech
19,28	22,38.30	Ježíšovi následovníci budou sedět na trůnech a soudit dvanáct kmenů Israele

Podle: R.E. Brown, An Introduction to the New Testament, Doubleday, New York 1997, ss. 118-119.

Pokračování

Kapitoly Historický Ježíš jsou inspirovány dílem, přednáškami a literaturou prof. Petra Pokorného https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Pokorn%C3%BD_(teolog))