Vyprávění: Přípravy k poslední večeři

Možná, že předchozích článků si milý a shovívavý čtenář udělal obraz, jak píší a smýšlejí o Ježíšově příběhu katoličtí a evangeličtí učitelé. Myslím, že jeho velký příběh z jejich děl by mohl být nyní přerušen mým skromným vyprávěním o přípravách k poslední večeři, než se vrátím k dílům uznávaných christologů. Je třeba si pustit vlastní fantazii na procházku a být součástí té slavnosti, kterou vzpomínáme pří eucharistii. 

Teprve začalo pomalu svítat

Ještě se obloha neozdobila ranními rozbřesky a Ježíš si zavolal Petra a Jana. Chtěl jim sdělit, co mají k velikonoční večeři v Jeruzalémě pořídit a připravit. Ještě včera se ho učedníci ptali, kde chce s nimi jíst velikonočního beránka, ale nedostali odpověď, až nyní. 

"Vystupte na horu Sion. Tam najdete muže se džbánem, toho přeci znáte. Vždyť loni o velikonočních svátcích byl v Bethanii hostitelem. Jděte za ním do domu a řekněte mu:

"Mistr ti vzkazuje: můj čas se blíží. Chci u tebe slavit velikonoční svátky."  A on jim ukáže večeřadlo, které je už připravené. Ať připraví všechno, co je třeba."

Oba pak vystupovali roklí, která se nacházela jižně od chrámu. Když potom vystoupili na horu Sin, našli tam toho muže na volném prostranství, poblíž starého domu, který byl obklopený dvory.Šli za ním až domu a sdělili mu, co mu vzkázal jejich prostřednictvím Ježíš. 

Když je muž uviděl, zaradoval se a ještě více, když mu sdělili, proč za ním přišli. Hned jim sdělil, že už byla večeře u něho objednána (zřejmě Nikodémem), ale netušil pro koho. "Mám radost,", řekl, "že Ježíš chce u něho slavit večeři."

Kdo byl ten muž?

Jmenoval se Heli a byl švagrem Zachariáše z Hebronu. Byl to ten, před kterým v jeho domě předpověděl loni Ježíš smrt Jana Křtitele. Každoročně chodil na slavnost se svými služebníky a najímal si večeřadlo. Připravoval hostinu těm, kteří neměli svého hospodáře. Tentokrát, pro tyto velikonoční svátky, najal světnici ve staré veliké budově, která patřila Nikodémovi a Josefovi z Arimatie. Dům stál na jižním svahu sionské hory, nedaleko Davidova hradu, na rozlehlém dvoře, který byl obehnán tlustými zdmi mezi stinnými stromořadími. Před branou stálo několik stinných stromořadí.V jednom z těch domů slavila jeho matka Marie s jinými ženami. Po ukřižování se s nimi také zde zdržovala. 

Velká budova s večeřadlem se nalézala uprostřed dvora vzdau. V tom domě cvičívali Davidovai vojáci se zbraněmi a před zbudování chrámu zde byla načas ukryta archa úmluvy. Měla ale ještě jiné pamětihodnosti: Šalamoun měl tento dům v úctě a byl jediný, který při babylonském útoku nebyl rozbořen.

Evangelium podle Marka - tradice

Nostra aetate
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html

Tradice

Autor nejstaršího evangelia neuvádí své jméno. Jméno Marek se objevuje teprve v nadpis evangelia v první polovině 2. století. Biskup Papiáš z Hierapole napsal kolem roku 130 dílo  Pět knih pojednání o loggiích Páně, ze kterého se dochovaly pouze fragmenty u Eusebia v jeho Církevních dějinách. Papiáš ve svém díle podává zprávu o vzniku Markova evangelia.

I toto říkal presbyter: "Marek, když se stal tlumočníkem Petrovým všechno, nač  si vzpomněl, pečlivě napsal. Ne ovšem popořádku, jak slova, tak i činy Páně. Neboť Pána ani neslyšel, ani ho nenásledoval, nýbrž až později, jak jsem řekla, Petra. Ten vytvořil podle potřeb ponaučení, ale ne jako sestavení slov Páně. Takže Marek nepochybil, když něco napsal, jak si vzpomněl. Jednu starost však měl, aby nic, co slyšel, nevynechal nebo nic nepodal nepravdivě. (Eusebius, HE, 3,39,15).

Kolem roku 200 biskup Irenej z Lyonu přebírá svědectví Papiáše, výslovně uvádí vznik evangelia po smrti Petrově (zatímco u Papiáše je pouze předpokládána). Irenej nazývá Marka "interpres et sechator" Petra (Ad, haer. 3.10.6). Další svědectví (Tertulián, Klement Alexandrijský, Origenes) neposkytují žádné zásadní nové informace. Lze si však všimnout snahy zdůraznit Petrovu autoritu při sepsání evangelia. 

Doba

Klement Alexandrijský připouští, že Markovo evangelium vzniklo ještě v době, když žil Petr (Esusebius, He, 6.14). Podle staršího staršího Irenejova svědectví Markovo evangelium bylo napsáno  teprve po apoštolově smrti (Adv. haer. 3,1.1, Eusebius, HE 5.8.3). Moderní badatelé vycházejí při datování Markova evangelia z interpretace Mk 13.2,14. Oba verše se vztahují v kontextu na zniočení Chrámu Římany v roce 70 . Rovněž Mk 13,7 poukazuje na "ždivskou válku" (66-70). Dost rozšířený je názor, že z pohledu evangelisty jsou verše Mk 13,2.14 vaticinta ex eventu (prorocctví do milosti., a tak bylo pravděpodobně Markovo evangelium napsáno krátce po zničení jeruzalémského chrámu, které nastalo v roce 70 (Sr, Mk 12,9, 15,38).

Cílová skupina
Marek napsal své evangelium pro převážně pohano-křesťanskou církevní obec, což je již dokazované vysvětlováním židovských zvyků a překládáním semitských výrazů (Msto sepsání). Snaží se urychlovat misii pohanů, neboť Ježíšové působené a zvěstování (5,1-20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. Ježíšova činnost v Galilei (Mk 1-6)dosahuje i na pohany (5,1 - 20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. 

Uzdravení pohanky syrofénické ženy (7,24 - 30), hluchoněmého (7,31 - 37) a nasynení čteř tisíců (8,1 - 10) musí být chápány jako ilustrace k Mk 7,1 - 23), kde se zásadně odbourává základní odlišování mezi čistým a nečistým. 

Markovskou církevní obec  ovšem jen netvořili jenom pohanokřesťané, nebo%t otázka týkající se čstých a nečistých pokrmů (Mk 7) poukazuje na přítomnost židokřesťanů v církevní obci,  Akutní extické konflity uvnitř křesťanského společenství se neobjevují, etické poučování v Mk 10,1 - 45, 12,13 - 17 je možné přisoudit obvyklé parenezi. 

O Boží neproměnnosti

Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným, než dějinami různých cest a prostředků. kterými jediný pravý Bůh: OTEC, SYN A DUCH SVATÝ, SE ZJEVUJE, SMIŘUJE, SPOJUJE SE SEBOU LIDI, KTEŘÍ SE ODVRACEJÍ OD HŘÍCHU. (KKC č. 234)

Starý zákon, jak vidíme v následující tabulce mluví o Bohu, který je nekonečný, ničím neomazený, věčný, a tedy neproměnný.

Boží transcendence vůči světu je nezávislostí, svobodou stvořitele vůči jeho stvořenému dílu. Bůh může existovat bez světa, ale svět nemůže existovat bez něho.

 Starý zákon

Citát	Plná citace
Nm 23,19	19Bůh není člověk, aby lhal, není lidský syn, aby litoval. Promluví snad, a nedodrží to, řekne snad něco, a nesplní?
Sam 15,26	26„Nevrátím se s tebou,“ odpověděl mu Samuel. „Protože jsi odmítl Hospodinovo slovo, i Hospodin odmítl tebe. Nebudeš králem Izraele.“
IZ 40,22	22On se nad obzorem na trůn usadil, obyvatelé země jsou pro něj kobylky. On prostírá nebe jako baldachýn, roztahuje je jako stan k bydlení.
IZ 41,4	4Kdo to způsobil a učinil? Kdo od počátku volá lidská pokolení? Já Hospodin, ten první, já budu tentýž i na konci!
IZ 44,6	6Toto praví Hospodin, král a vykupitel Izraele, Hospodin zástupů: Já jsem první a já jsem poslední, kromě mě není žádný Bůh.
IZ 66,1-2	1Toto praví Hospodin: Nebe je můj trůn, zemi mám u nohou jako podnožku. Kde mi to chcete stavět dům? Kde má být místo, kde bych spočinul? 2Vždyť jsem to všechno svou rukou učinil, a tak všechno vzniklo, praví Hospodin. Všímám si ale ztrápených a v duchu zkroušených, kteří se chvějí před slovem mým.
Mal 3,6	6Já Hospodin se neměním – proto jste, synové Jákobovi, nebyli zničeni.
Žl 90,2	2  Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.
Žl 102,26-28	26  Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. 27 Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. 28 Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Tab.1

Boží vztahovost navenek

Ve Starém zákoně se uvádějí dvě skutečnosti - o Boží vztahovosti navenek, což je specifický rys svovody Boha vůči světu a následně i ve světě a druhou skutečností je Boží transcendence vůči světu. Pravá transedence vyžaduje nejen nadřazenost nad světem a nezávislost  na světě. ale také to, že Bůh je osobou, protože pouze a výhradně osoní byté může být opravdu svobodného a nadřazené sobonímu tvoru. 

Projevování Boží transcedence vůči stvořenému světu Ve Starém zákoně

projevuje se mnoha způsoby:

- svatý (oddělenost od profánního), oddělenost Boha od světa ši jeho přesažnost vůči světu  jako základ Boží posvátnosti. V teologii Stvoření  v níž Hospodin jedná zcela svrchovaně, svobodně svým stvořitelským slovem (Gn1). Rovněž Boží všemohoucnost má mnoho společného s jeho transcendencí vůči stvoření. Také, Hospodin jedná a projevuje se ve světě zásadně vždy skrze prostředníky. Hořící keř ve 3. kapitole knihy Exodus je Boží posel - anděl, jehož prostřednictvím Hospodin promlouvá k Mojžíšovi (Ex 3.2). Totéž do jisté míry platí o Božím slově, o Božím duchu, co Božé moudrosti, jak je známe ze Starého zákona.

Soteriologický význam Boží transcendence

Pravá transcendence Boha vůči světu musí být nevyhnutelně provázena učením o možnosti svobodného působení Boha ve světě, o určité přítomnosti Boha ve stvoření, o určité imanenci Boha vzhledem k jeho dílu navenek. 

Výsostná logičnost trinitárního tajemství

Hospodin je jediný, nicméně není sám, neboť jedině za tohoto předpokladu v něm může být skutečná plnost života, není sám, neboť jedině za tohoto předpokladu v něm m§ůže být skutečná plnost života, Stejné pozadí by mohly mít vároky Boha, který sám v sobě rozlouvá, jako by byl větším počtem debatujících a rozhodujících osob .

Gn 1,26	26  I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“
Gn 3,22	22  I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
Gn 22,7	7  Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“
Iz 6,8	8  Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Jestliže je Bůh tak bytostně meziosobně vztahový "navenek", jak by mohl být sám v soběnevztahový? Pokud by byl Bůh smlouvy věčnou samotou,triktní vnitřní mologičmností, pak by mu stvořenípřidávalo novou kvalitu meziosobní vztahovosti, a proto by nemohl být opravdu na světě nezávislý a vůči světu zcela svobodný.

Ježíš učitel: Co Ježíš učil své žáky

Rozhodně Ježíš neučil stoickému klidu a odstupu, ale soucitu. Ani svou blížící smrt nepřijímal se sokratovskou vyrovnaností (Mk14,32 – 42par J 12,27, Žd 5,8 n), pouze jejich zarámování je doplněno podle praxe řeckých chrií (chreia – Χϱέία), kde se významné výroky zasazovaly do typické scény ze života těch, kdo je pronesli. Do posledních chvil uvažoval o jiných vyústění svého životního příběhu – zřejmě o příchodu Božího království ještě za svého života, nebo o tom, že by ještě před popravou mohl být vzat do nebe jako Henoch (Gn 5), nebo Elijáš (2 kR 2), jak se o tom v jeho době vyprávělo v apokalyptických textech.  Jeho slova z kříže, jak je uvádějí evangelia jsou především vyjádření víry evangelistů a jejich rodících se křesťanských obcí, jen slovo z Mk 15,34parr, které vyjadřuje smutek a téměř zoufalství z naprostého osamocení – opuštěnost od Boha – můžeme chápat jako přímý odraz vlastního děje. Naprosté opuštěnost je dnešní nejpřesnější charakteristika (psychologická) smrti.Proto si vlastní smrt neumíme představit.  Všechno, co si umíme představit, musíme vyjádřit ve vztahu k něčemu jinému. O smrti jiných lidí dovedeme přemýšlet jen proto, že je umíme zpředmětnit a zasadit do souvislosti s přežíváním. Vlastní smrt je pro člověka hrůzným tajemstvím.

Chceme - li v rámci křesťanské tradice interpretovat dnešnímu člověku Ježíšovu smrt jako zástupnou oběť, takovou, jako v chrámovém kultu umírala oběť, aby se obětník (vlastní hříšník) mohl přiblížit k Bohu, můžeme začít právě u Ježíšova osamocení.  Ježíš jej prožíval se vší hrůzou totální izolace, i když se nevzdal svého vztahu k Bohu jako Otci, jemuž se svěřuje se svým zoufalstvím.

Velikonoční víra znamená poznání, že přesto opuštěn nebyl a Bůh se k němu přiznal: “Bůh ho vzkřísil,“ je zde užito jako metafora pro nový rozměr života, který byl odhalen a zachován pro věčnost. Nejde o resuscitaci, nýbrž o skutečnost nového rozměru bytí. Řečí víry je to bytí s Bohem. Výroky víry jsou doložitelné jen skrze svědectví, ale za určitých okolností je třeba brát svědectví vážně. I dnešní člověk může z biblických textů a na nich založených svědectví poznat, že to, co Ježíš prožíval tváří v tvář smrti nebylo poslední skutečností, že to  platí i pro ostatní lidi, pro které Ježíš žil, a že člověk není nikdy opuštěn, protože ho má ve své stvořitelské paměti Bůh sám (Ř 8,33-34). V tomto smyslu mohli Ježíšovi stoupenci po velikonocích vyjádřit, že Ježíš zemřel za druhé a že jeho příběh je příběhem oběti a zároveň zjevením Boha.v jeho vztahu ke světu a k člověku, jak o tom mluví věroučná tradice.

Je velmi pravděpodobné, že již evangelista Marek chtěl touto interpretací naznačit svým čtenářům a že tak chtěl vyložit i to, co je v eucharistické tradici vyjádřeno obrazem z kultu, a že je to součást rámce, do něhož začlenil rozhodující části ježíšovské tradice. 

Literatura: Petr Pokorný: Ježíš Nazaretský,1995

Historický Ježíš: část 7 Boží království (1) v chápání u Židů

Pro Židy znamenalo Boží království vládu Boha nad stvořením. Ve Starém zákoně se mluví o Bohu jako o králi (Ž 47; 93; 96-99), jako o vítězi nad mocnostmi chaosu (Ž 46; (Dt) Iz 40,21-26 aj.). jako o zachránci nuzných (Ž 90; 22; 126; Iz 9 aj.) a jako o všemocném soudci  (Sf 1,44 - 18; AM 5-6 aj.). V pozdějším židovstvu převládalo mínění, že lidé panování boží odmítají. Přímá Boží  vláda je omezena na nebe a na zemi dochází uznání je skrze spravedlivé, kteří se přiznají k Tóře a vyznávají jediného Boha. Několikrát se řídká, že spravedliví na sebe berou jho království božího, když recitují „S ma (Dt 6,4 – 9).

Druhý význam představy o Božím království sahá do počátku války makabejské, kdy vzplanulo apokalyptické blízké očekávání. V nejstarším dílu Sibyliných proroctví (III,47n) čteme? „ a pak se zjeví u lidí velké království věčného krále.“ Rozšířen bylo také na Izraele soustředěné pojetí tohoto očekávání, které se objevuje ve II. dobrořečení Modlitby osmnácti proseb, tam je prosba k Bohu, aby se stal opět králem nad Izraelem, jako tomu bylo v době soudců.

Podobně byla známa už v době Ježíšově aramejská modlitba Kaddíš. Původně to byla modlitba zákoníků. Jež uzavírala přednášky haggady, ale už před pádem Jeruzaléma r. 70 po Kr. se dostala do synagogální liturgie. V oné době obsahoval první díl modlitby posvěcení božího jména zhruba tradici Da 2,20 a prosbu o příchod Boží království.

Království Boží je tu zřejmě již veličinou budoucnosti, konce časů, jejíž příchod bude znamenat dramatickou proměnu tohoto světa. Bude to spojeno s Božím soudem, jak se o tom hovoří např. u Za 14, v Žalmu Šalamounově 17, 21-41. V nanebevzetí Mojžíšově 10, nebo ve svitku Válka synů světla proti synům tmy v Kumránu 1 QM VI,6). V tomto smyslu bylo království boží jistým druhem mesiášského království, jež sice nese některé rysy nového věku, ale v zásadě je též myslitelné i jako království tohoto světa.

Důsledné oddělení mesiášské doby od přicházejícího světa je příznačné až pro Ezdrášovu apokalypsu (4 EZdr.) a pro syrskou apokalypsu Báruchovu (kolem r 100 po Kr.) a je později uznávána v celém rabínském židovství. Ale v apokalyptice před válkou židovstva nemůžeme zřetelně oddělit očekávání království božího od představy mesiánského království.

Literatura:

Petr Pokorný: Vznik Christologie, Praha: Kalich

Historický Ježíš: část 6. Etika v Ježíšově učení 1

Ježíšova etická nauka, reprezentovaná jeho slovy a činy, je podstatnou a neodmyslitelnou součástí světového dědictví. Je inspiračním zdrojem pro mnoho lidí, a to nejen křesťanů, do dnešních dní- Jeho nauku je možné charakterizovat jako antropocentrickou, protože teocentrickou, anebo opačně, teocentrickou, a proto antropocentrickou. Ježíšův vztah k lidem a nárok, který na ně klade, stojí vedle Boží lásky a Boží důvěry v člověka. Z hlediska antropologického stojí v centru Ježíšovy pozornosti člověk jako bytost povolená Bohem ke spáse, již je adresována Boží nabídka, na níž však má svobodně odpovědět. V této svobodě a odpovědnosti člověka před Bohem spočívá jeho důstojnost.

Ježíšova etika v kontextu židovské etiky

Charakteristika židovské etiky

Židovská etika je interpretací vůle Boží.  S touto Boží vůlí se člověk může setkat v Tóře, ve stvoření a v budoucím Božím eschatologickém jednání. Ústřední postavení připadá Tóře. V pozdním židovstvu je na jedné straně interpretována jako kosmický Zákon a identifikována s Moudrostí Boží ve stvoření. Na druhé straně garantuje přístup k eschatonu, neboť ten, kdo ji věrně dodržuje, bude občanem nového světa (eónu). Ježíšovu etiku lze podle Theisen – Merz vidět v tomto trojím rozměru: etika podle Tóry, mudroslovná etika, eschatologická etika.  

Etika podle Tóry

Ježíš byl často charakterizován jako ten, kdo překonal etiku Tóry. V tom bylo viděno specifikum jeho etiky. Přitom se ovšem, ztrácelo ze zřetele diferencované pojetí Zákona v Ježíšově učení. Židovskému pojetí Zákona bylo nediferencovaně připisováno:

A) absolutizace zákona

B) Kauzálnost – systém zákazů a příkazů

C) morálka odměny

D) formalismus

E) Zákon chápaný jako břemeno / z něhož Ježíš člověka vysvobodil)

V samotném židovství však existují odlišné přístupy, v nichž tématika smlouvy a vyvolení má přednost před sebepochopením Židů jako lidí pod Zákonem. Zákon je chápán především jako dar, který umožňuje člověku dosáhnout skutečné svobody.

Ježíš se pohyboval v rámci tehdejší židovské společnosti a na ni reagoval, není zapotřebí ho z této společnosti vydělovat. Podobně jako jiní učitelé vedl diskuse o sporných otázkách s jinými, odpovídal na teologické otázky laiků, měl žáky kolem sebe, učil v synagoze. Byl považován za učitele Zákona podobně jako Jak Křtitel, na něhož navazoval. Ježíšovi nesloužila Tóra jako cíl, ale jaké prostředek: Písmo zprostředkovává poznání spásného Božího jednání (eschatologického jednání). Aby se toto poznání mohlo prosadit v životní praxi člověka, jakožto vědomí absolutního Božího nároku na člověka, který vede k úplné svobodě a zodpovědnosti. Ježíš na jedné straně určití nařízení Tóry vyostřoval a zpřísňoval, a na druhé straně některá uvolňoval.

Je zřejmé, že Ježíš měl určité vzdělání, byl znalý Zákona a ústní tradice.

Ježíš zpřísňuje normy

Bůh nadevše – 1. Přikázání

Nepožaduje rozhodnutí mezi Bohem a císařem, ale mezi Bohem a mamonem: Mk 12,3 - 17; Mt 6, 24/LK 16,13

Zákaz zabití a manželské nevěry – cizoložství

Nejde o skutek, ale hříchem je již úmysl. Hříchem je již vnitřní smýšlení člověka a ne skutek sám  - špatné myšlenky vycházejí ze srdce.

Příkaz lásky k bližním

Příkaz je postaven paralelně naroveň lásce k Bohu. Radikalizován je ve trojím smyslu jako láska k nepříteli (Mt 5,43 . 48),, láska k cizinci (L 10, 25 – 37), láska k hříšníkům (L 7,36 – 50). Zárodky tohoto smýšlení jsou již ve Starém zákoně, především v Deuteronomiu. Ježíš je staví jako absolutní nárok lásky bez ohledu na náboženskou příslušnost, původ a sociální postavení. Bližní je každý člověk, a proto je třeba se ho ujmout, poskytnout mu pomoc a zájem. Takto radikálně nestavěl v té době etické požadavky žádný etický systém.

Zákaz nového sňatku

Tento zákaz je formulován tak, že chrání ženu, která byla rozlukou znevýhodněna (Mk 10,11n.) Prvotní církev vznikala tento zákaz poměrně volně ( 1 K 7,10 - 16; Mt 5,32; 19,8).

Zákaz přísahy

Má vést člověka k jednoznačnosti a odpovědnosti – Mt 5,3 nn; JK 5,12.1 zde prvotní církve pojala tento zákaz posléze volněji ( 2 K 11,31 ; Ga 1,20; Ř 9,1; Mt – ano, ano – ne, ne).

 M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha, 2010

Historický Ježíš: část 5 Galiea bylo místo Ježíšova působení

Převzato z : https://cs.wikipedia.org/wiki/Galilea#/media/File:Jizre%27elsk%C3%A9_%C3%BAdol%C3%AD.svg

Galileu, ležící v části biblické Palestiny, je možno rozdělit na tři oblasti:

Horní Galileu (s hornatým povrchem 600 -1200 m n.m.), Dolní Galileu (kopcovitá krajina 100-600 m n. m.) a okolí Genezaretského jezera, Nazaret, místo Ježíšova života do jeho veřejného vystoupení. Ostatní známá místa jako Kafarnaum, Magdala, Chorazim. Bethsaida, leží v blízkosti Genezaretského jezera. Nedaleko Galileje leží i město Naim (Jezreelská rovina) Ceasereia Filipova, Dekapolis, na severozápadě pak města Tyrus a Sidon. Jde o relativně malé území, které mělo rozlohu asi 1 600 km2.

Prorok Izaijíš nazýval Galileu "Galileou pronárodů" (Iz 8,23) zřejmě v důsledku jejího osídlení cizími národy po jejím dobytí Asyřany. Ještě 1 Mak 5,14 hovoří o pohanské Galileji, ale z 1 Mak 5, 17 je zřejmé, že tu byli nasazeni i Židé. Aristobulos I. (104 - 103 př. Kr.) Gelileu dobyů, násilně rujudaizoval a připojil k Judsku. 

A tak se stala celá oblast opět židovskou. I v době, kdy Pompeius dobyl Judsko, byla Galiea židovská, neboť Popeius "osvobodil" helénistické městské státy od židpvské navlády a ve správě velekněze ponechal pouze ta území, která byla židovská : Judsko, Pereu a Galileu. 

Galilea byla ze všech stran obklopena kvetoucí helénistickou kulturou, tvořila tedy židovskou enklávu ve svém helenisticky orientovaném okolí. Šířila se i za Horodovy podpory (Tiberias, Sephoris. 

Převzato z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Judea

V době Ježíšově to bylo tedy zcela jistě území s převahou židovského obyvatelstva. Z hlediska náboženského byla Galilea dobově hodnocena jako země nábožensky nevzdělaných, ale obyvatelstvo mělo hluboký vztah k Chrámu. Platilo chrámovou daň, desátky. účastnilo se slavení svátků, v krizových časech stálo na straně Chrámu.  Ve vztahu k Zákonu lze předpokládat, že farizejská strana nebyla v Galileji v době Ježíšově určujícím proudem. Pravděpodobně zde byla jiná verze halachy než judsko-farizejská. Galilejci chovali vůči Tóře úctu, ale měli liberálnější vztah k jídelním předpisům a předpisům o kultovní čistotě vůbec. S tím může souviset i Ježíšova liberálnost vůči jídelním předpisům a otázkám kultovní čistoty.  

Galilea byla tedy prostředím, kde Ježíš vyrůstal, žil, pracoval, kde začal se svým veřejným vystoupením a odkud získal své nejbližší spolupracovníky, kde oslovil zástupy tak, že širší okruh jeho přívrženců včetně žen s ním putoval, až to až do Jeruzaléma. 

Ačkoli lze Galileu považovat za Ježíšovu otčinu, přesto se podle tradice Matouše a Lukáše (v protikladu k Matoušovi a Markovi) nenarodil.

Literatura:

M. Ryšková: Doba Ježíše z Nazaretu, Praha, 2010

Historický Ježíš: část 4 Ježíš a jeho doba

Od 60. let minulého století se objevují znovu snahy k vypátrání historického Ježíše. A jak čas postupuje a přicházejí nové a nové poznatky, uhasíná i skepse vůči zprávám v evangeliích. Avšak, ve vztahu k evangeliím musíme být opatrní z jednoho důvodu: evangelia nelze chápat prioritně jako historické dokumenty v našem chápání, ale jako svědectví víry, určená k probuzení víry i posílení víry. Jsou svědectvím, které spočívají na historickém podkladu, ale tento základ odrážejí transformovaně, jinak řečeno, z hlediska víry. 

V současností chápeme Ježíše na základě jeho židovství, v minulosti byla tendence Ježíše vydělit z jeho židovského prostředí.  Ježíš byl Židem své doby, zůstal vázán na svá židovská východiska, ale na druhé straně, bezpochyby, tato východiska překročil a byl více, než Židem své doby, by náboženským géniem, a to především, vyvoleným Božím, teologickým jazykem řečeno Synem Božím.  Novozákonní texty to dosvědčují zcela jednoznačně. 

O historických faktech v Evangeliích a ve Skutcích

A nyní, i v tomto tématu budeme opatrní. Prvotní církev nebyla zainteresována na historických detailech, které my považujeme za důležité. V různých skutečnostech jako o potvrzených historických faktech,   musíme postupovat obezřetně.  S jistou výjimkou autora Lukášova evangelia s Skutků chápeme evangelia kérygmaticky. Avšak nemáme jiní zdroje informací, jako například o data jeho narození či úmrtí, přesné podoby a sledu jeho konkrétních činů, tak jeho rodiny, učedníků a jejich působení. dějin prvotní církve apod. Přesto lze vytvořit relativně spolehlivý obraz Ježíšova působení v kontextu jeho doby, ale bude vždy do určité míry závislý na názorové orientaci toho kterého badatele či autora.  

Literatura: 

M. Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského, Praha 2010

Další díl: Galiea - Místo Ježíšova života a veřejného působení

Historický Ježíš: část 3 Jeho poslání a učení

Klíčovým bodem Ježíšova učení bylo „království Boží“. Nestavěl na morálních apelech, Jeho blahoslavenství jsou ve své nejtypičtější podobě dochovaná v L 6,20 – 21 výlučně zaslíbením. Druhý krok jeho učení vychází z toho, že chudí mají důvod nenávidět bohaté. Nenávist však vnitřně rozkládá hnutí chudých a jen zvyšuje jejich odcizení. Proto Ježíš spojuje bezpodmínečné zaslíbení chudým z výzvou k milování nepřátel (L 6,27 par.) Láska ve smyslu agapé (jeho pojetí) není žádný sentiment umožňuje jednat s nepřítelem věcně a distancovat se od jeho jednání, ale je motivována hlouběji, než pouhý cit. Jde o to, přát nepříteli podíl na královstvím Božím, které je zaslíbeno slabším.

Ti se v eschatologické perspektivě  dostávají na vítěznou stranu a tím, že svůj vztah k nepřátelům formují z tohoto hlediska, nemohou nic ztratit.

Dosah souvztažnosti mezi blahoslavenstvím chudých a výzvou k milování nepřátel nebyl dosud doceněn. Vychází už toho, že viníci jsou sami  obětmi a je možné, ano nutné, oddělit špatného člověka od zla, které ho ovládá a které on sám stále rozmnožuje.

To je smyslem odpuštění, které Ježíš zvěstoval v Božím jménu (Mk 2,5.7 parr L 7,47n). 

Odpuštění nezbavuje člověka povinnosti nedělat špatné věci a odpouštějící se musí snažit také zabránit druhým v konání zlého, nicméně motivace a s ní i východisko dalších úvah a akcí je odlišné,.

Analyzujeme-li ježíšovské tradice jako celek, zjistíme analogickou strukturu v Ježíšových exorcismech. Posedlí jsou osvobozeni od zlých duchů. Kteří je ovládali (Mt 17,18 aj.). Hříšník je ve stejném postavení jako nemocný a jeho vymanění ze zlé moci tím, že je mu odpuštěno, předjímá „království Boží“ (Mt 12?28par). Ježíš nedělil lidi na dobré a zlé, ale na ovládané zlými silami a osvobozované.

Problém, že Ježíš očekával příchod království Božího v jeho plnosti jako dějinně blízkou událost, podle Mt 10,23 snad v několika měsících. Toto očekávání se nesplnilo.

Tematizace tohoto pochybení je předpokladem k tomu, abychom Ježíšovi porozuměli. Je důležité, abychom si to uvědomili.

Čím bychom mohli Ježíšův omyl relativizovat – tím, že apokalyptický projekt nebyl jediným rámcem, v němž vyjadřoval své poselství světu. Často argumentoval i Stvořitelským řádem, odvolával se na nebeského otce, který dává slunce i déšť spravedlivým i nespravedlivým (Mt 5,45).

Časový a kosmický rozměr rozměr Ježíšova pojetí království Božího nelze z ježíšovských tradic vymazat. Království Boží předjímal ve svých symbolických činech i ve svých podobenstvích. Nebyla jen ilustrací jeho učení, ale v jeho pojetí byla součástí nové skutečnosti, způsobem, jímž „království Boží“ vstupovalo do dějin. Část důrazu se z budoucnosti přesunula na přítomnost. Tam, kde Ježíš mluví, že se v ježíšovské tradici mluví o tom, že království Boží se přiblížilo (Mt 4,17), je budoucí rozměr stále zřetelný, kde se mluví o tom, že nás zastihlo (Mt 12,28par Q- vystupuje do popředí přítomný rozměr.

Závažný argument, který relativizuje Ježíšovo blízké očekávání viditelné proměny světa, se opírá o pozorování, že blízké očekávání vyvrcholilo po jeho smrti., když byl význam nejúspěšněji vyjadřován pojmy, které hrály roli v apokalyptice, zejména obrazem vzkříšení, jež patřilo k apokalyptickému obrazu konce tohoto věku.

Historický Ježíš: část 2. Ježíšovo prostředí

Podle tradic z vyprávění o Ježíšově narození z evangelií Matouše a Lukáše je místem narození Ježíše Betlém. Obě tradice jsou na sobě nezávislé, jsou neseny teologickým zájmy ukázat Ježíše jako skutečného potomka Davidova. Obě jsou i odpovědí na námitky proti Ježíšovi, že je galilejského původu z Nazareta.  Jeho život v Nazaretě je potvrzen v evangeliích podle Marka a Jana a obě evangelia o Ježíšově narození v Betlémě nic nevědí. Marek zdůrazňuje jeho původ z Nazareta (Mk 24, 1047, 14,67, 16,6), Nazaret je označen jako jeho rodné město, Jan (1,45n.) označuje Nazaret za město, odkud Ježíš pocházel, podobně i v odpovědi Nikodémovi (J7,52) je poukázáno na Ježíšův galilejský původ.

Ale v dalších bádání ...

V dalších bádání se mezi exegety prosazuje  tendence považovat narození v Betlémě především za teologický postulát, i když autoři Matoušova a Lukášova evangelia vycházejí z navzájem nezávislých tradic, které se však shodují, že se v Betlémě narodil. Ale nelze přinést rozhodující důkaz, že se v Betlémě narodil, takže ponecháváme její historickou věrohodnost otevřenou. 

Proč teologický význam?

Pro evangelisty měl Betlém teologický význam důkazu z Písma (Mt 2,6 odkazuje se na MT 5,2). Autoři Matoušova a Lukášova evangelia znali tradici narození v Betlémě, ale každý ji vyložil a zapojil do svého teologického konceptu jiným způsobem.

Nazaret byl v době Ježíšově malé a bezvýznamné sídliště, v němž žili lidé ve velmi chudých podmínkách, částečně v jeskyních upravených v bydlení. Nazaretští se zabývali především zemědělstvím, Ježíšova rodina byla řemeslnicko-zemědělská.  

Synagoga v Nazaretu?

Podle evangelií byla v Nazaretu synagoga, ale archeologie ji dosud nepotvrdila. Ale v době Heroda Antipa bylo 6 km od Nazareta znovu vystaveno město  Sephoris, zničené v roce 4 př. Kr. syrským legátem Varem, jako hlavní město knížectví. Antipas přeložil své sídlení město do Tiberiady, kterou nechal vystavět asi roku 19.

O těchto městech se z Písma nic nedozvíme, ale Ježíš je asi dobře znal.  V každém případě mu však život v městských centrech nebyl neznámý, ale v těchto helénistických městech nepůsobil. Přednostně působil na venkově a v malých městech, kde bylo nanejvýš 2000 obyvatel. 

Kafarnaum

Archeologické nálezy potvrzují údaje z evangelií. Byla ze vykopána synagoga (sice novější, ale z pozůstatky z doby Ježíšovy) a s  velkou pravděpodobností i Petrův dům, velmi chudý s pozůstatky, které prozrazují rybářské řemeslo. 

V době Ježíšově bylo Kafarnaum i obchodním střediskem. Vedla k nim cesta do měst Filipovy tetrarchie. Kolem roku 2.- 4. př. Kr. nedaleko Bethsaidy Filip vybudoval město Julias, která byla zkratkou Via maris. V době Ježíšově bylo Kafarnaum čistě židovské neopevněné městečko, kde žili rybáři, řemeslníci a dobrní obchodníci.

Ježíšova rodina

O jeho životě před veřejným vystoupením nic nevíme, ale můžeme se domnívat, že pocházel ze sociálně nepříliš movité řemeslnicko-zemědělské rodiny z Galileje a byl dobře obeznámen z životem chudých lidí. Matoušova a Lukášovo evangelium obsahují sice vyprávění z období o jeho dětství, ale svým literárním druhem a teologickým záměrem byly výpovědi natolik teologizovány, že se z nich nedají, pokud jde o rodinu samu, vytvořit historicky přesně závěry. 

U Matouše a Lukáše se vyprávění o jeho dětství shodují v několika podstatných věcech - jmenují Ježíšovu matku Maria (a také u MK 6,3) a jejího muže Josef (i v L 4,22, J 6,42). jeho narození uvádějí do vztahu k Herodu Velikému a k Betlému. Obě tato evangelia uvádějí Ježíšův rodokmen, jakkoliv rozdílný, který zařazuje Ježíšovu rodinu kdo potomků Davidových.  Jako syn Davidův je Ježíš uveden v MK 10,47nn. 

Ježíšův vztah k rodině

Ježíšova rodina nebyla z počátku s jeho působením vůbec nadšená, a považovali ho za pomateného (Mk 3,21), za nebezpečného, nedůvěřovali mu ( J 7,5). Ježíš měl proto k ní odstup (Mk 3,31 - 35 par, L 11,27n)., ale nejen proto. Ale po jeho smrti hráli v prvotní církvi významnou roli - jeho matka stála u zrodu církve, jeho bratr/bratranec Jakub se stal ve 40-ti letech hlavou jeruzalémské obce, jeho další příbuzný (1 K 9,5) se podíleli na misijní činnosti. Janovo evangelium navíc připisuje Ježíšově matce zvláštní místo v Ježíšově působení (J 2,1 - 12) a pod křížem (19,26n.), které zdůrazňuje její významnou roli v prvotní církvi. K tomu viz Eusebiovy dějiny. 

Rudolf Pesch se ve svém obsáhlém komentáři k Markovu evangeliu se věnuje podorobně i dochovaným zprávám o Ježíšově rodině, o jeho sourozencích. Tradice uchovala i některá jména z nich. Lákáš sděluje (2,7), že Ježíš stojí na místě prvorozence, který je zasvěcen Bohu a pojem prvorozený má především teologický význam. 

Na základě samotných biblických textů a dobových mimobiblických textů svědectví o Ježíšově jednorozenectví nelze jednoznačně rozhodnout, ale zdá se, že tato svědectví mluví ve prospěch chápání tzv. Ježíšových sourozenců jako skutečných sourozenců. Tím není dotčen Ježíšův božský původ.

Pramen:Ryšková, M. Doba Ježíše Nazaretského, Praha 2010